spokojená klientka
Pohádka o zadlužené Růžence s ne/šťastným koncem:
Bylo, nebylo, ale jednou být muselo, za devatero kopci a řekami žila sama jedna žena a příšerně se zadlužila.Na vině byl údajně manžel její dcery, který ji nechal samotnou i s dítětem a tak se je snažila podporovala, jak jen to šlo.
Na tom by ještě nebylo nic špatného, ba naopak, jen kdyby k tomuto účelu nevyužila snad všechny světu známé úvěrové nástroje.
Na poplach u nás zabila ve stádiu, kdy už měla oba vlastněné byty zastavené hypotékami a kolem bez zástavních půjček jak je hvězd na nebi.
Od bankovních, snesitelných a až po ty mimo, mikro devastační, zvané do výplaty asi proto, že do nich celá zapluje a na "zbylé" výdaje už jaksi nezbyde.
Umění akrobacie na N tou, i tak byl šel pojmenovat její UM balancovat na hraně platební bilance (schopnosti), aniž by se z této dluhové pasti zřítila do inkasní propasti.
Na zůstatku to celkem dělalo cca 1.8 milionu, což naštěstí nepřevyšovalo tehdy ještě řešitelných 90 % z odhadu, no 45 tis Kč na měsíčních splátkách její příjmy ze zaměstnání vysoce.
Nebýt tak přivýdělků z přesčasů, nočních a brigád už to dál nedá...
Nabalily se jako sněhová koule, kterou lepila a držela tak po kopě, jak se dalo, zuby, nehty správné bojovnice, do posledního zbytku nejen platebních sil.
Zvládala to jen zásluhou sebezapírání, pověstného vytloukání klínu klínem, zjevně i alkoholu a kdo ví, čeho všeho dalšího, no ještě měsíc a už ji zavalí.
Neviditelná ruka osudu ji za 5 minut 12 přivedla před bránu Domu Dluhů a asi i krajní nouze způsobila, že nenechala odradit názvem a vešla dovnitř.
Tedy poněkud svérázným, strašidelným. Tady si s prominutím neodpustíme menší rýpnutí... Též je zázrak, že nezabloudila k jedné z mnoha napodobenin, jež velice nápaditě vsadili slovo dluh do svého názvu, jako by to snad bylo kdovíco, nebo raději zvolili libozvučnější doménu... to by beztak dopadla hrůzostrašněji, i když nakonec stejně vyšlo nastejno, ale o tom až na konci...
Bezodkladně jsme na to sedli, dali hlavy dohromady a na čistém registru postavili hypotéku v bance, kterou okomentovala slovy "To by byl zázrak, vůbec nevěřím, že dopadne, ale jestli jo, budu ten nejšťastnější člověk na světě a Vám až do smrti vděčná..." a taky: "Vás mně snad poslalo samo nebe...".
V průběhu dvoutýdenního vyřizování se pak sotva stihla dvakrát ujistit, jestli jsme si z ní náhodou nevystřelili, už to bylo.
Co jako, bylo?
Bankovní hypotéka za 6850 Kč měsíčně i s pojištěním. V té době sázka na naprostou jistotu, stabilitu, bezpečí.
O tom, co banky převedou za úrokovou trampolínu potom, by si v té době nepředstavil ani ten nejzarytější škarohlíd.
Úrok 2.29 %, vytáhlo a natáhlo se to na maximum, což dělalo 90% LTV, 25 let na vyjednanou výjimku do 74 let žadatelky.
Všechno do ní naházelo a vzalo něco navíc, aby měla klidné spaní, menší rezervu na splátky, nezbytné, z ničeho nic vyvstalé výdaje...
Úlevně vydechla, jakmile z ní spadla ta dluhová tíha a úzkost opustila plíce, celá dojatá, že jsme jí zachránili život, už se nikdy nezadluží, okamžitě skončí s noční, začne konečně žít, trávit víc času s vnučkou, odpočinkem, koníčky. Už na ně totiž bude mít čas, energii, peníze...
Tak jsme si na to dali ruku, cigáro, panáka v obýváku a já se vydal zpět do Zlína s hřejivým pocitem u žaludku i srdce, zadostiučinění z dobře, smysluplně odvedené práce a zaslouženým ohodnocením v kapse. To sem nemohl tušit, že se do dvou let a dne uslyšíme znovu, to pokazila a už jí nebude pro přebrání pomoci.
Asi moc volna odrazu nebo co... Podle skutečné události.Přesně zachycené, možná až na menší odchylku v číslech.
- Přečteno: 154