Vzájemná pospolitost dlužnosti
aneb jak se správně stavět ke svému, nejen peněžnímu závazku.
Co z principu obnáší bytí někomu dlužen a jaký to má dopad ostatní životní sféry?
To, že někdo vyhoví mé žádosti a půjčí mně tak něco, co zrovna nemám a urgentně, nevyhnutně potřebuju, ještě neznamená, že mám definitivně vyhráno. Právě naopak, vzniká mně tím poměrně svazující závazek volající po a trvající do doby jeho vyrovnání a spolu s ním i jakási starost navíc.
Těch jistě už tak každý máme až nad hlavu, a proto je vyloženě vhodné zavčasu si položit otázku, jestli mně celý tento deal za tu následnou námahu vůbec stojí, je pro mě vážně prospěšné ho uzavřít vyřčením prosbičky s následným vyčerpáním oné službičky a není pro změnu mnohem lepší se bez něho obejít, poradit si sám, takzvaně na vlastní pěst.
Jednohlasně souhlasná dedukce vedoucí k přiklonění se v prospěch akce zvané "otravování druhého prošením o pomoc" pak dává význam pouze za předpokladu naprosté nezbytnosti a zároveň pravděpodobné oboustranné prospěšnosti. V opačném případě na lze tvrdou optikou pohlížet jakožto na krádež, minimálně pak pokus o ni, pokud se vám druhá strana rozhodne nevyhovět.
Tuto laskavost totiž zůstanu nadále dlužný a tak bych měl být časem schopný nejen se revanšovat alespoň to té míry, abych ji jejímu vykonavateli oplatil a doslova s ním tak srovnal účty, ale taky připravený stát se tím, kdo jednou převezme ony pomyslné otěže oběti a pro změnu se on sám vzdá něčeho navíc v jeho prospěch, čímž převáží pomyslně utvořenou, vzájemnou váhu dávání/braní, načež ta jeho miska půjde celá zatížená dočasně směr podložka.
Pravidlo: "nechtěj po druhém nic, co bys mu sám nebyl ochotný obětovat a posléze opětovat" dozajista mající svůj původ v pradávném "chovej se k druhým tak, jak si sám přeješ, aby se oni chovali k tobě" tak není úplně mimo toto téma a jeho dodržování by mělo být jakýmsi vnitřním automatismem a závazkem vyplouvajícím na povrch.
V tomto ohledu se jedná o neustálé nastolování rovnováhy, vyrovnávání účtů. Nechtít jen nestřídmě vysávat, ani bezmezně rozmazlovat, jako spíš neustále usilovat o setrvávání někde mezi, ve zlatém středu. Kdyby bílá v symbolu jin jang představovala přijímání a černá naopak odevzdávání, člověk by se měl neustále chovat tak, aby se vracel do optimálního barevného rozpoložení padesát na padesát a nikoliv aby ho měl prakticky jednobarevný. Ďábel se skrývá v extrémech, sem kdysi četl v knize od S.N. Lazareva a i sem mně to sedí.
Přestože to nevypadá, že bychom žili v optimálním světě, spíš těžce náhodné divočině, takový harmonický postoj bychom se měli snažit přiřazovat ke všem aspektům našeho života a jeho procházení. Kontrolu nad svým okolím však máme pramalou, a čím menší je, tím menší spoluzodpovědnost poneseme za jako konání. Zato sami sebe ještě ovlivnit svedeme, proto primární zodpovědnost neseme za sebe, svoje nastavení, rozpoložení a z něho pramenící "správanie".
A každý podobný závazek vytváří i určitou tíhu osobní zodpovědnosti za jeho navrácení, přistupuje-li k tomu člověk svědomitě.
A pokud ne, staví-li se k tomu lhostejně, ledabyle, říká si "no co, však to nikdo neviděl, tak jak za to můžu být potrestaný", nemůže být blíž omylu. Bůh to viděl, vesmír to viděl, karma to viděla. Jsme-li k nim naprosto hluší a odstřihnutí od svých pocitů, které nám dávají jasně (spíš jemně) najevo, co je dobré a co zlé, jednotlivé prohřešky se podle jejich povahy a závažnosti načítají a, nepodnikne-li jedinec kroky potřebné k jejich nápravě, "jedna ku jedné" také samovolně vrací. "Lehce, nezaslouženě nabyl, lehce, nezaviněně pozbyl" a pak, podaří-li se člověku vědomě si spojit dané souvislosti mezi sebou, jsou z toho akorát výčitky typu: "že já blbec... to mně za to teda nestálo..." Jenomže to se levému člověku který to vědomě mydlí levá pravá, na podvědomí absolutně nevěří a od pocitu je precizně odpreparovaný povede jen málokdy...
S rostoucím počtem takových vyčerpaných úsluh a nesplacených škraloupů nabírá na síle i ona tíha, kterou by měla doprovázet chuť se revanšovat a člověk by se pak neměl zaobírat prakticky ničím jiným, než jejich zatmelením. Nikdo se nenechává rád otravovat jen tak, ještě cizím individuem a v době odpočinku. Vy jste na tom, tipujeme, dosti podobně. V tomto je to, řekněme, do budoucna dosti zatěžkávající, svazující a je proto potřeba dopředu si pořádně rozmyslet, jestli nám jejich využití vůbec stojí za to, za tu následnou náklonnost, křeč a námahu. Jestli není radši lepší prostě si poradit nějak sám a úplně se bez nich obejít. Do včasných rozhodovacích procesů je v nikterak poslední řadě potřeba systematicky začlenit rovněž skutečnost, u koho že se to chystám danou "službičku" využít, co vpravdě má obnášet a co konkrétního "darující" očekává získat za ni nazpět. To člověka potom někdy odradí už jen samotný nepoměr, nelukrativnost takového "obchodu" a naprostá neochota nechat se o to zpětně připravit. To všechno je v naprostém pořádku, teda pokud si člověk toto NE řekne zavčasu. A ne až když si "spokojeně koupí luxusní fáro na fakturu s odloženou splatností, to si odveze domů, celý rok s ním na ulici dělá machra a až potom, jakmile přijde čas její úhrady, se začne protestovat ve stylu: co si to opovažujete, to auto je moc drahé, to vám rozhodně nehodlám zaplatit vy zloději!" . V tento moment už je na vedení podobně hrdinských, opovážlivých a odrzlých průpovídek poměrně pozdě, nemyslíte? Na takové už vážně není nikdo zvědavý! To je ten horší případ a nikoliv ojedinělý jev, když je z toho v čase odplaty akorát samý úskok a skutek utek, spousta řečí a velké divení, zadírání, vydírání. Podezření z regulérní amnézie, ani by se kdo byť jen slovem zmínil o amnestii. Znáte to, když někomu prokážete velkou laskavost, doslova ho vytáhnete z brajgle a když se vám má odvděčit, je z toho najednou samé to:
"Co to po chceš, tak to teda fakt ne, teď nemůžu a o potom se teď rozhodně nehodlám bavit, samá narychlo splácnutá výmluva, regulérní nepravda, já nerozumět řeči tvého kmene, fakt sorry, já nic, já být korejský muzikant a navíc ne a ne se rozvzpomenout, já najednou bojuju v nemocnici o holý život, pštros jenž ztratil mobilní zařízení zastrčené někde v nabíječce a sem tam dokonce i obsazené, buď tak laskavý a už mě s tím neobtěžuj, obrať se na mého právníka, já být zkrátka levý slizký zmetek s podprůměrným komediantským nadáním." Jenže Správně by se takové věci neměly řešit právně...
O to horší to je, když to dopředu děláte jako svůj business a za jasné, oboustranně přínosné, předem odsouhlasené domluvy "co za to" mu vytáhnete trn z p...aty, aby z toho pak bylo takovéto trucovité vykrucování.
Ve svojí podstatě je přitom jedno, jestli se jedná o "požičání vapky nebo kačky". Za první časem sousedovi ochotu vrátíme třeba hráběmi, nebo třeba vejci, kdežto v případě půjčení si peněz od zcela cizího subjektu nám odpadá starost s vymýšlením způsobu jejího oplacení. Jemu je dostatečnou odměnou naše průběžná platba úroku a případných poplatků. "Jen" je tedy nutné být schopný řádně splácet a "jednou" mu tak celý svůj dluh v celku a pořádku navrátit.
Zadání úkolu člověka, který se touží zadlužit, se pak může jevit poměrně jednoduše. Prostě si vyberu ty, kteří budou chtít nejmíň. Avšak jak již první věty tohoto textu napovídají, ne vždy to bývá tak jednoduché, jednoznačné. Z hypoték, které se navenek neškodně tváří jako ty zdaleka nejlevnější neviňátka, se totiž časem klubou ti největší peněžní požírači, jaké si jen dokážete představit. Za těmi nejvíc sexy pobídkami se často ukrývají nelítostní dravci připraveni oškubat vás i o poslední chmýří, jímž se zůstanete honosit.
V tomto ohledu by si s nimi ostatně nebezpečně zavdali na společné zájmy také některé ženy, pro něž je muž pouhý předmět k naplnění vlastních ideálů a tužeb, jež jakmile poslouží, nebo už není schopen, odhodí ho a hurá na dalšího. Peníze -> svoboda, pohoda -> životní styl -> materiální výdobytky -> společenská prestiž / pokud možno i energie, síla, živočišné uspokojení tak snadno zaměnitelné za skutečnou lásku. Poměrně sobecké až parazitické, zvrácené až chorobné pohnutky při výběrovém řízení, no svojí frekventovaností výmluvně vypovídající o opravdovém vnitřním stavu většinové současné pozemské populace. Kolikrát chutné a vyzpytatelné asi jak mladiství závislí na drogách, nicméně zlatá nezbytnost a praktičnost nadevše a svatý účel světí i prostředky, teda aspoň snad.
Také některé nebankovní společnosti na takové chování svých budoucích zákazníků s převážně cenovou preferencí při výběru své hypotéky doslova vsázejí "ALL IN". Podobně jako na červenou v ruletě, avšak s tím rozdílem, že zde statistika pravděpodobnosti úspěšného trefení se naopak promlouvá výrazně v jejich prospěch.
Většina lidí ji pochopitelně chce mít co nejlevnější. Jen málokdo vidí jediný důvod proč si za něco kdekoli připlácet cokoli navíc, což u takové hypotéky platí cca trojnásob. Vyhodit za pořádné boty, či brýle, to by ještě pochopili, ale za hypošku? Pche, nechtějte je rozesmát. Seškrtat seznam možných výdajů kde se dá, tak dneska uvažuje většina běžných smrtelníků. A nakonec proč ne, těžce nabyté peníze si málokdo přeje lehce pozbýt a kde se podaří ušetřit, tam se to počítá. Ušetřené peníze se od těch vydělaných příliš neliší...
Jenže krom toho, že zde zase musí být nějaká zdravá míra, ať se z toho nevyklube patologické škudlení, takové škrcení opasku, až se člověk uškrtí, také je dobré si uvědomit, že to u hypotéky není zdaleka jenom o úroku, jak se celá spousta lidí dneska domnívá, a maximálně nějakém tom počátečním poplatku "za vyřízení". Jasně, každý ví, že úročení ovlivňuje jak splátku, tak přeplatek, k němuž se onen vstupní náklad přičítá, a tudíž, čím níž je, tím míň utratíme. Jednoduchá rovnice, která dává vzniknout jednoznačnému vzorci uvažování: "Beru je, mají tak nízký úrok!".
Toto chování bývá ještě posíleno zvykem z bankovního prostředí, kde "na papíře" nižší úrok znamená výhodnější variantu i "ve skutečnosti", neboť ostatní náklady s jejich hypotékami spojené se navzájem stírají, neboť dosahují dosti podobných výšin. Maximálně tak nějaká ta povinná pojistka může hodit do výpočtu vidle a po jejím zakomponování nakonec promluvit v neprospěch dané možnosti, no i tak to spíš bývá otázka tisícovek v horizontu několika let, takže nic, z čeho by se muselo vyloženě střílet.
Jenomže ve světě "nebankovek" se může takový chronický rozhodovací návyk při troše nepozornosti vrátit jako nešikovně, moc do výšky hozené frizbí a způsobit svému původnímu vrhači daleko horší újmu a to nejen na čele, ale i hypotečním účtu. Někteří přihlížející by ho právem označili jako šetřící zlozvyk, který se s ním to přehánějícímu postiženému až nemocnému člověku, časem zaslouženě a neméně škaredě vymstil a celou událost zhodnotili slovy: "Škudlil, škudlil až doškudlil." Podobně jako každému to, čemu holduje, přestřeluje v tom, až tomu propadne... Jako by mu život šeptal: "Nechceš se léčit, změnit? Tak si to vyžer...".
Tam totiž málokdo troškaří, málokdy jde o pouhé desetitisíce a byť miniaturní přešlap při splácení se tam nejednomu vymstil vyšplháním dluhu na hodnotu zástavy, což vedlo k jejímu nucenému prodeji, aniž by z něho ještě kdy uviděl jedinou korunu. Výslednou finanční katastrofu pak komentoval slovy: "Jak jsme to mohli tušit, vizáž firmy, údajné úročení i poplatky super s stejně..."
Za důkladnější popis nepříliš slušných obchodních modelů přinášejících naopak velmi slušný profit některým nebankovním společnostem lze považovat co by pokračování tohoto psaní: předchozí článek, jemuž tento původně dělal narychlo spíchnutého předskokana, avšak vzhledem k tematické nesourodosti byl přesunut na samostatně stojící podstránku.
konstruktivně
