útrapy úvěráře

Útrapy a krušný úděl živobytí úvěráře:
Slíbil Vám ten darebák něco, co jakoby se potom lautr neobtěžoval dodržet? Svěřili jste mu svoji důvěru a on ji zradil? Místo slíbeného "Lamba" Vám doručil leda vyhrkanou herku Ladu, nebo jakoby ho někdo "vyzmizíkoval" a pro jistotu se už ani neukázal? Poškodil Vás tím a teď vůči němu cítíte zášť? 
Chraň nás ruka karmy tvrdit, že je vždy naprosto neopodstatněná a každý je chudák zákonitě v tom vězící zcela nevinně, natož pak kázat, abyste s ním jednou za týden zašli na přátelské posezení u dobré kávy.
Jen bychom rádi obměkčili vaše zatvrzelá srdce tím, že Vám letmým pohledem poodhalíme jeho profesi, pravidla podle kterých musí hrát a karty, s nimiž mu často nezbývá, než se vrhnout do akce...

Aneb každý sebou mrská jak velikonoční tatar Tatara, krom neděle uvnitř napnutý jak šňůra od prádla a po Božím klidu ani stopa... toť všední novodobá realita, člověk uhnaný tak, že z toho ani nestíhá být smutný, welcome to 21 century boy...

Hlavně mu zkuste nemít celou tu tragikomedii za zlé, přestože se úlisně tvářili jako staří, dobří známí a velcí, schopní suveréni, načež "skutek kamsi utek", vzniklo z toho akorát jedno velké NIC, z jehož popudu se navíc značně přihoršilo vaší „výchozí“ pozici a zároveň se Vás nikdo jaksi neobtěžoval srozumitelně vyrozumět o tom, jak máte nejlépe pokročit dál, abyste se z toho vyklouzli bez dalších úhon VEN a co nejdříve tak získali to, pro co to celé celou tu dobu děláte a tudíž to očividně potřebujete, přinejmenším pak chcete. Odhodláme-li se upřít alespoň šikmý pohled pravdě do očí, pravděpodobně se nám podaří poodhalit poznání, že ve skutečnosti mají JEN pramálo možností, s jejichž pomocí by svedli výsledný verdikt nějak ovlivnit, natož pak ho celý zvrátit v prospěch vaší osobnosti. Byť dopředu nemuseli s takovou sebejistotou naslibovat „hory, doly“, a celkově se k tomu mohli v průběhu stavit alespoň o píď zodpovědněji, což o to, no být Vy v roli zaměstnance podřízeného jejich zaměstnavateli a tudíž kůži jejich profesního saka, zřejmě byste si s hrůzou uvědomili, že si absorpci Vámi vysílaných vln plných nenávisti tak úplně nezaslouží, ba naopak je dost možné, že ten, kdo si jimi ve skutečnosti zejména zbytečně ubližuje, jste Vy a to z titulu neobjektivnosti, zkreslenosti jejich prapříčiny, ignorance jejich strany barikády. Pochopitelně ne každý si takovou omluvenku zaslouží, úroveň píle, poctivosti i kvality práce, intelektu a schopností se v tomto odvětví pochopitelně drasticky liší „jedinec od jedince“ stejně jako v každé lidském „seskupení“.

Každopádně jsou tací a není jich málo, kteří „dělají, co můžou“ a v celé té neschopnosti, či neslušnosti jsou namočení poměrně nevinně. Sami jsou celí zoufalí ze vší té obklopující a svazující bezmocnosti, kdy je výsledek jejich práce do obří míry ovlivněn tím, co je jim vrchem dovoleno, podle toho, jak je celý „systém“ zrovna nastaven. Do hry že jim vstupuje asi milion a půl vnějších aspektů, vůči nimž jsou absolutně bezbranní, kterté prostě přichází a koexistují, absolutně mimo jejich vnímací schopnost, dosah či kontrolu, události vrtošivé, hyperaktivní a nestále jako průměrný dnešní zákazník, nebo naopak toliko nehorázně laxní, že se jim nevyrovná ani rohypnolem utlumený jedinec z opačného spektra. 
Na drtivou většinu z nich mají sami vliv pramalý, mizivý, takřka nulový a tak jim mnohdy nezbývá, než jim zpola zoufale přihlížet, příliš si nezoufat a prostě hrát s tím, co je, jak nejlíp to jde.

Jejich pravomoce se prakticky nevztahují ani na vlastní potřebu, či dreskód. Sami si mohou sotva dovolit rozhodnout o tom, jaké ponožky si vezmou ten den do práce a nepovolit jim to "páprda" nad nimi, neodskočí si ani na malou stranu, natož na Malou Stranu na oběd, Nanejvýš si mohou udělat to svoje, jak nejlépe dovedou a tím to pro ně hasne. Hlavně se pak už neohlížet a přehnaně nezamýšlet nad (ne)dopady svého počínání, natož pak na chabé světlo, v jakém na vás pohlíží většina "milovaných" spoluobčanů. Jen ať se převtělí na dva dny, ať si to zkusí na vlastní kůži. Přiblble pindat na druhé nakonec dokáže kdejaký pindák...

Kdyby celé to stálo jenom na nich, veškeré okolní dění, rozhodovací procesy spadaly čistě do jejich jurisdikce, bylo by to bývalo dopadlo, jak se na začátku avizovalo. Ale tak tomu zdaleka není. To by tam ten nemohl přijít s tím, tam ten zase s oním, z toho se nakonec nevyklubalo toto, rázně neochladla vřelost půjčovat, a pro jistotu to nakonec ještě „nepotentil tamten“. Když takřka žádný z nevyhnutně spjatých atributů nešlape podle jejich představ, to je pak těžko, při skocích přes laťku mohou lámat rekordy a stejně to bude pramálo platné. Krutá realita je taková, že na konci dne že jsou jenom "bezvýznamnou" figurkou v kolosu s minimem pravomocí, pouhým kolečkem otáčejícím se v mašině, která je hold nějak nastavená, v níž příliš mnoho prostoru pro volný pohyb, manipulaci, výběr zrovna nemají příliš na výběr že zrovna nemají. Musí se otáčet jak mají z horní hierarchie přikázané, nebo riskovat neprodlenné nahrazení "kusu za kus". Jakýkoli pocit smyslu se jim vytrácí přímo před očima, poslední nános deziluze z očí smívá nesplácení těch, kterým se podařilo historicky vyhovět, a ani neví, z jakého popudu se to vlastně snaží i nadále přetrpět. Asi prostě proto, že i přes všechnu tu bídu je to pořád docela dobře zaplacené a co jiného by ostatně asi tak dělali, co umí, kdo je na ně zvědavý?!

Z toho plyne, že ani pro Vás toho ze svojí perspektivy o moc víc udělat nemohli. Ale veškeré to dění a snažení, které za nimi kolikrát stojí samozřejmě nevidíte. Když se jim to po urputných bojích podaří pro Vás urvat a dodržet veškeré slíbené proměnné, ještě si nevděčně odfrknete, že to teda mohlo trvat kratší dobu a postěžujete si na množství vyžádaných úkonů. A co potom, když se to ještě „nakonec“ zdraží, zmenší, nebo „nedej nebe“ úplně spadne. To byste tomu chudákovi zakroutili krkem, kdyby vám přišel pod ruky, alespoň provádíte temná a nezkušená vúdú spočívající ve vysílání oněch zlostných myšlenek, nebo pícháním do plyšového panáčka zosobňujícího onoho úvěrového zlosyna. Ale to je poměrně pochopitelné, máte tu čest „spoznat“ pouze jeho tvář, slyšet jeho „hlas“, navázat s ním jakýsi „vztah“ a pak být svědky takové „podpásovky“ jako je náhlé zamítnutí, nebo rázná změna podmínek pochopitelně že pro vás k horšímu, která ho pochopitelně „naruší“, potažmo „ukončí“. Že ho samotného to po vší té vynaložené aktivitě rozhodilo pomalu víc jak vás, pořádně se kvůli tomu rozezlil na svého šéfa, který sám jenom pozvedl ramena a ukázal ještě kamsi výš, a málem mu hodili firemní odznáček na stůl… To už nevidíte… A možná k tomu ani nedošlo…

Realita je taková, že si v případě zádrhelů může vyplakávat, vykřikovat a vyskakovat akorát tak doma na partnera, popřípadě mladé, vylívat frustraci a zlost leda na železu v posilovně, boxerském pytli, anebo sekcích všemožných veřejných komentářů a ventilovat potlačené nenávistné, či depresivní emoce z asi tuny vyvstalého protivenství a nenaplněných představ vydechováním „o sto šest“ celí polomrtví na podvečerní procházce, jejich pliváním po kolemjdoucích, popřípadě při rituálu sloužícímu k odreagování a uvolnění vnitřního pnutí před usnutím spočívajícím v akrobaticko-kamasutrickém představení, při němž tajně doufáte, že protějšek, je-li zrovna nějaký, neočekává žádné extra „rošambo“ a smíří se s výkonem na půl žerdi, tedy z posledních sil poněkud leklým a uspěchaným. A taky nutno rozvážně, s mírou, ne to moc přehánět s frekventovaností, ať vás spermicko-testosteron-supermanova síla od potomků nazítří neopustí, patříte-li mezi poctěné mužským fyziologickým kabátem, a povětšinu dne pak nejste úplně vyprázdněné, letargické mimózy. Byť disponují vnitřním obrazem natolik mdlým, že ho za pár minut spíchl kdejaký čmáral a celé je to záživné asi jak nálada ve středu o půl 4 odpoledne, pro přežití, či alespoň důstojné přežívání, jim nezbývá nic jiného, než prostě vyvolávat, vypisovat, poletovat, tlačit to ani ne tak z poledních sil jak dávno na energetický dluh pocitově vyšťavení jak šťavík, plnit neustále se měnící noty, kvóty a vrtochy z vrchu i zespodu a pro jistotu, aby toho náhodou nebylo málo, zleva i zprava, ve velkém to zkoušet a doufat, že to pro jednou nahoře komplet projde bez věčných připomínek a že to „vyvolený“ klient, který propadl dosti titěrným sítem jako signifikantní výherce ve stírání losů, po vší té práci přišlé na zmar se všemi ostatními „odpadnutými“ sám nezmaří, nehodí do toho vidle jedním ze zhruba milionu způsobů, ani že to neshodí ze stolu a přijme, nepoplive, neodvolá… A to nad rámec všechno těchto "dežaví radši nežvatlat o necharakterech" charakteristických pro určitou skupinu obyvatelstva, s nimiž být osobně poctěni se střetnout a mít tu čest dostat se do sebezanedbatelnějšího křížku, tak vystřízlivíte z dětinsky ušlechtilých deziluzí, tužby po rytířských činech hájících spravedlnost chudáčků záchrany hodných, načež je vystřídají vlny znechucení, odporu a anti socializační traumata tak spěšně, že vám ani vlásek nestihne zešedivět, natož vypelichat...

Až potom může vypuknout bujará oslava 1 udělaného ze 100 kusů krušně řešených, po níž byste si nejradši odjeli aspoň na 14 dní k moři celí „nedobucinkaní“, zato nějak se „buclatící“… Ze života mlhavá šmouha, vycucaní jak citrón, citu prázdní zato tiku plní, s nápadně řídnoucím culíkem, kožními výrůstky a asi přechozeným únavovým syndromem, přesezení víc na Mírově po odpykání pěti natvrdo, po niterním míru ani stopy, zato zažitý stereotyp typu dosti podobného, rutina jak za bolševika, nově poznaného poskromnu, oči vypálené od displejů, poloslepé, tělo prošpikované zářením všemožných vlnových délek, kvalita přijímané potravy a řád pravidelného stravování rovněž povětšinou předpotopní, páteř a posazení ramen sklonem se opičící po dávných předcích opicím shodou okolností rovněž podobným, líce vybledlé, prokrvený akorát žlučník od pohybu žluče a čas od času i onen kopulační orgán, apka hlásí kritickou fyzickou neaktivitu a hladinu kalorií ke spálení, načež z popudu podezření na ochrnutí sledovaného uživatele sama radši chytře vytáčí 155, energeticky totálně vyosení, podkosení i zanesení od „mandlí až po močák, karmicky pokroucení a zatížení zažitým, duchovnost zanedbaná, myšlení přeexcitované, dýchání přerývavé, mělké až úzkoprsé, srdce prázdné jak flaška vína pohozená v koutě, navíc jakoby zavalené balvanem, duše jakási špinavá, k tomu všemu tělesně regulérně závislí přinejmenším na kofeinu, sladkém a nikotinu, životní styl zkušeně vyživující klíček jedné ze zhruba milionu civilizačních chorob, poctěni svalovou atrofií a arytmií osrdečníku, náběhem na cukrovku, neplodnost, paranoiu a ostatním absolutně se stranícího asociála psychologem diagnostikovaného jako pološíleného psychopata hraničícího s nenávistným extrémistou a napůl říznutého vyschýzovaným schizofrenikem… 

To všechno a ještě mnohem víc "milí, zlatí" bývá častým profesním údělem a dopadem krušného živobytí takového úvěráře, povolání nevděčného, lidmi opovrhovaného a mnohdy dokonce nenáviděnějšího než neurvalý hrobař už tak se v poslední době těšící menší oblibě provařený kovidový protagonista. 

"Zamítnuto? Nu co na plat, polknout další slzu i slinu, odložit zasloužený odpočinek i úhradu ožehavé složenky, zatnout zuby, přečkat další rozladěnost, demotivaci a slabost do nastávajícího dne, pokud možno se do něho pořádně vyspat a dočkat se tak alespoň částečného dobytí, refreše, zatutlat žalostné vzpomínky na včerejšek, zadoufat v lepší osud dneška, toužebně se namotivovat třeba imaginací a jede se dál... Jo a nezapomenout po sobě po tom slintání po mamonu utřít sliny... A taky se někam schovat, ať z toho není povyk jako posledně…"

Odskok na skok ke kovidu:

A když už jsme u toho, dovolte nám odskočit si, dát průchod a ulevit svým obavám, že v podobném morálním marasmu budeme zejména vinou užitých opatření zanedlouho lítat úplně všichni ve jménu ekonomické záchrany, boje o vlastní přežití, v tom lepším případě i pokračování rodu. Vyhlídky více do růžova si v něm bude moct dělat opravdu jen málokdo. Jak příhodné, že v tom všichni budou tak docela nevinně. Na obzoru žádný opravdový viník, fascinující. "Víte to ty všivé viry...". I bych se vsadil, že právě o to jim šlo především, pořádně nás v tom hrnci podusit… „Mrskej sebou, rovně hleď a koukej moc nekoukat doleva, ani doprava.“  A nejenom na všechny ty jejich vinou v daný moment trpící, ale i tyto dalekosáhlé budoucí lidské oběti se po celou dobu jejich uplatňování jaksi pozapomnělo. Aby taky ne, vždyť se jimi přece bojuje a chrání proti daleko hrozivější hrozbě! Ha, ha..

Jakoby zatím ještě docela dobrý, dokud je tato expozitura moci doprovázena mocnými injekcemi (myslíme peněžními), horší jak se ujmou dot(p)pování utnout, to teprve bude újma, položení ekonomické soběstačnosti každého z nás na lopatky a po klidu ani stopy. Co když by toho dne začali nadobro mizet mnohá hřišťátka jakožto peněžní zdrojnice bez možnosti si na nich zahrát, vydělat na vlastní přežití, natož dovolení si nějakého toho rozmařilého rozhazování, i když bychom se na hlavu stavěli sebevíc, nebo jí proráželi strop, dělali ohromná salta, nabízeli sebelepší protislužby… Když nebude mít kupující, nebude mít ani prodávající, to je jednoduchá matematika a přímá úměra… Radši nemyslit na to, co by s tím udělal další světový konflikt, pokud po vzoru prvního i druhého započal v roce tygra pro horké hlavy a jejich roztržky přímo stvořeném… Element je naštěstí vodní, tak snad se mu pořadí zavčasu je uhasit…

Máme tam sdílet něco konkrétní?
Napište co, třeba se nám zachce.
Anketa: jaký obsah, téma, formát