Zveřejěno dne: 04.08.2020

Autor: Tomáš Maček

Máte na čele nálepku od banky s nápisem "problematický poptávající"?

Doporučení, které Vám mohou i přesto přinést peníze za parádních parametrů a podmínek.

Čím můžete přispět k tomu, že se vyřízení kvalitního financování nakonec podaří?

Čemu je lepší se raději vyhnout, pokud chcete dosáhnout zdárného sjednání kvalitní a přitom levné hypotéky?

Špekulováním, škudlením a švindlováním získáte akorát tak špatné šance a šílený šach.

Hned na úvod je potřeba zbavit se nežádoucích domněnek o tom, co to přídavné jméno problémový v tomto smyslu vlastně znamená. Není to o tom, že by jste byli nutně nějak zlí, špatní, hloupí, líní, nebo co všechno se Vám v myšlenkách v této souvislosti vybaví třeba při návratu do školních lavic a představě problémového studenta.

Znamená to jen, že nejste pro banku z nějakého důvodu vhodný adept pro získání jejich úvěrového produktu. Zkrátka jim "jen" váš požadavek z nějakého důvodu nevyhovuje a není tak možné projít schvalovacím procesem a docílit zdárného vyplacení požadovaného úvěrového produktu. Toť vše.

Taky musí padnout upozornění na to, že si autor v tomto článku často odskakuje od úvěrové tématiky k obecným životním otázkám a neduhům dnešní doby. Nejspíš si tím z různých vnitřních pochodů přeje podělit se o svůj pohled na danou problematiku a třeba tak někoho narovnat a nasměrovat k lepšímu já i společným zítřkům.

Pod pojmem financování máme na mysli jakoukoli hypotéku, půjčku či úvěr, které plánujete použít na jakýkoli účel počínaje konsolidací drahých dluhů, refinancováním nevýhodné hypotéky, přes koupi, výstavbu nebo rekonstrukci nemovitosti, až po oddlužení nemovitosti od problémových omezení typu exekuce, insolvence, dražba, pokrytím podnikatelských výloh konče.

Zároveň se předpokládá, že disponujete určitými nedokonalostmi, které vám brání v hladkém vyřízení daného úvěrového produktu ve vaší nebo kterékoli jiné bance. Zkrátka tam máte nějaký ten škraloup v alespoň jednom z registrů, vaše nemovitost je zatížena nevyhovujícím omezením, nebo už takzvaně disponujete vysokou úvěrovou angažovaností, což v jednoduchosti znamená, že jste předlužení. Měsíčně platíte víc, něž kolik by bylo vzhledem k vašemu (alespoň tomu oficiálnímu) příjmu zdrávo. Většině z vás tak v získání nanejvýš výhodné a bezpečné bankovní hypotéky brání špatné registry, bonita a nebo povaha vašich závazků.

Hledáte proto někoho, kdo by Vám pomohl se z této spletité situace dostat ven. Kdo by byl ochotný a schopný takový stav přijmout a Vám umožnil získat zápůjčku za pokud možno co nejvíce výhodných vlastností, okolností a kroků. Tomu rozumíme, v pořádku, rádi se Vám na možnosti ideálního řešení blíž podíváme. Teda pokud...

spíš to dobře dopadne, když budete dobří,

Často se nás po zodpovězení úvodních dotazů ptáte na svoje šance, kladete otázky typu: „myslíte si, že to dopadne? Jak velké mám šance?“, nebo "už jste se s něčím takovým setkal, podařilo se to nakonec řešit, jaké byli přesné parametry?" ptáte se s oblibou.

Kdybychom na to měli při každém jednom úvodním rozhovoru s poptávajícím dostatek prostoru a síly na "mluvení", odpovídali bychom v hojném počtu stylem:

"kdyby naděje, že pro Vás bude možné kladně vyřídit nadmíru výhodné financování a uchránit vás tak od mnohdy nápadně nákladnějších řešení ostatních jednotlivců a firem na trhu, nebyla vůbec žádná, řekneme vám to rovnou na rovinu, nebudeme vám dávat plané naděje, ani usilovat o nalezení schůdného řešení a marnit tím oboustranný čas.

Potom dodáváme, že pochopitelně uděláme, co bude v našich silách, abychom dokázali nalézt co nejvýhodnější řešení pro vás. Nicméně to, jestli bude možné hypotéku nebo půjčku řešit a pokud ano, tak za jakých přesných parametrů, podmínek a postupu, že záleží na bližším posouzení po zodpovězení všech potřebných dotazů k úplnému pochopení vaší situace a případně po dodání potřebných podkladů. Na základě toho to probereme se "spolčenými" lidmi, propočítáme, zanalyzujeme a na vy základě toho dostanete přesné informace o výsledku takového vyhodnocení. To by nemělo zabrat déle než 2 pracovní dny, což je doba, která se doufáme dá v pohodě vydržet? A jestli to zrovna u vás nemůžeme urychlit? No, pokud na to vyloženě spěcháte, můžu váš požadavek popostrčit do popředí, aby se řešil přednostně. V takovém případě by ale měl jevit známky určité lukrativnosti. A to nejenom vaše samotná poptávka, ale taky celkový dojem ze stavu vašeho charakteru. Protože i když je kvalita poptávky top, ale charakter poptávajícího pochybný, šance, že se bude dát řešit, nejsou přespříliš vysoké. Spíš to zavání tím, že se bude marnit čas, energie, nervy a ve finále z toho nic nebude.

je to totiž o lidech

Co že to? Ano, ono když člověk roky mluví každý jeden Boží den s žadateli, vyvine se mu určitý čich, "třetí oko" na povahu lidí. Potom se dá udělat si z několika minut hovoru poměrně přesný první dojem. Na jeho základě je člověk schopen s úctyhodnou úspěšností určit, kdo z nich je nejspíš: "nevěrník a řešič na milion stran, zkoušeč, lenivec, odkladač na potom, slibovač ale neplnič, kecala, vymýšleč, nedůvěřivec, zatajovač, neschopník alias hótntót, natvrdlík neboli tupec, plašič, levotoček, herec, pan důležitý, všeználek, všudebyl nebo také mistr Shaolinu, vyložený lhář, vyčůránek, podvodník, vykradač nebo naivka očekávající modré z nebe, neziskovou nebo ještě lépe ztrátovou organizaci bavící se taháním lidí ze ... dluhů a nebo novodobého Robina Hooda alias půjčte mně a za to, že vám budu dlužit, mně ještě plaťte!"

Člověku je hned jasné, že s takovým jedincem to nebude snadné pořízení, že to podle všeho bude jen další typ, který si to svým přístupem celé zhatí sám, že by mu patrně šlo pomoct navýsost výhodným financováním, ale nepůjde, protože je hold takový, jaký je. To by musel být pravdivý, poslouchat a plnit a to je něco, co není nic pro něho. Upozorňovat ale poptávajícího nad rámec výše uvedeného ještě na tento statisticky potvrzený, "krutý" fakt není při každém jednom rozhovoru možné a to hlavně z kapacitních důvodů. Schopnost člověka vnímat a skutečně vstřebávat informace je omezená na několik "málo" minut, tak není možné, ani by to nebylo efektivní, to do něho "hučet horem spodem". Zabralo by to dlouhou dobu a současně by to bylo v tom nemalém množství denních rozhovorů s poptávajícími poněkud vyčerpávající.

Ve svojí podstatě je to ale prozrazení kouzelné pilulky, která při pozření poptávajícímu zdárně zvedá pravděpodobnost sjednání výhodného financování. Blahodárný efekt to bude také mít na celkově zlepšení kvality života, když bude chtít být slušný a ne svině a bude s touto snahou přistupovat k pokud možno všem každodenním úkonům. To je důvod, proč se o tom zmiňujeme v tomto článku, i když to pro nás nejspíš není příliš rentabilní záležitost. Taky by se totiž mohla spousta lidí snadno urazit, nebo by to mohli nést se spoustou nelibosti a vnitřního oporu. Ať už uvnitř sebe nebo na plnou "hubu" by říkali "Co si to jako dovolujete, prosím vás?", "tak s těmato teda rozhodně nic řešit nebudu, i kdyby to mělo znamenat, že mně to bude stát majlant". A co myslíte, že je snad v našem obchodním zájmu odradit, znechutit, nebo si rozhádat naše drahocenné poptávající ještě dřív, než se vůbec začne něco řešit?

Jenomže hold cítíme potřebu se o tuto "pomocnou pravdu" podělit, jít s ní na světlo světa. A taky je pravdou, že se to v článku určeném pro širší publikum pěkně rozprostře mezi čtenáře, kteří nekliknou na křížek okénka po přečtení několika prvních řádků, nebo nepřekliknou záložku a neodloží tak jeho přečtení "na potom", což se v 97% případů už nikdy v jejich budoucnosti nestane. Na druhou stranu upozorňovat na to konkrétně "do očí" určitého jednotlivce na schůzce nebo po telefonu představuje ve svojí podstatě daleko vyšší riziko jeho pohoršení, než když si to takto přečte někde na webu. To se nad tím možná ještě dobře pobaví, no otázka je, jestli i poučí, změní. Nedělám si plané naděje, že zrno padne na příliš plodných půd, ale přesto...

Zkrátka a dobře rada číslo jedna, pokud chcete být v životě dlouhodobě úspěšní a mimoděk razantně zvýšit vyhlídky v získání výhodného financování zní: "Buďte v pohodě a dobří lidé". Otevírejte v sobě prostor pro pocit dětské nevinnosti, dobrosrdečnosti, důvěru v sebe a celkovou víru.

Nestojí to totiž ani tak na nás a našich možnostech, ty jsou pochopitelně poměrně slušné. :-) Stejně jako by kvalita vašeho života neměla stát na čemkoli vně vás, někom nebo něčem ve vašem okolí. Jste to vy, kdo za svůj život nese zodpovědnost, kdo v něm smí zlepšit to, co se mu zrovna nelíbí. Dívejte se proto do sebe a řiďte se vnitřním kompasem, dejte na vnitřní intuici. Ve finále velké procento úspěchu a štěstí v životě stojí na vás a vašich osobních kvalitách, jako jsou poctivost, pilnost a loajalita. Chcete zlepšit svůj život, zaměřte se v první řadě na zlepšení sebe. Potom se vaše šance na úspěch razantně zvyšují, stejně jako to celé padá s přehnanou tendencí k pokřivenosti.

Tak sem to řekl no a že se mně docela ulevilo. Je mně jasné, že tím jako "mávnutím kouzelného proutku" najednou nevymizí všichni takový poptávající, ani se nejspíš nijak výrazně nesníží jejich procento z celkového, poslední dobou poněkud přemrštěného množství. Ale tak třeba se tento článek dostane k těm "správným očím", srdce kousek pod nimi si to "vezme k sobě" a přispěje to nejenom k vyšším šancím na získání výhodného úvěru, ale taky obecně ke spokojenějšímu prožívání života, který byl nositeli těchto tělesných orgánů dán.

Říkat to každému člověku zvlášť není z časového, etického ani energetického důvodu možné, navíc cca při třetím opakování by se to celé překroutilo a nevyznělo to zdaleka tak, jak by to vyznít mělo, osloveného se to negativně dotkne, urazí se a nad nabídnutým řešením "ohrne nos", ať už je pro něho jakkoli výhodné. Můžeme se potom tlouct do prsou, jak jsme byli upřímní, rozplývat se nad tím, jak se nám ulevilo. Ale k čemu to ve finále celé je, když se ani nestihneme přesvědčit o tom, zda-li byl náš odhad správný? Náš úkol je příliš nerozlišovat a snažit se pomoct každému bez rozdílu, bude-li to možné. Jenomže když ho takto odradíme, logicky pak nebude možné dál řešit, a třeba i uzavřít obchod, jemu pomoct a sami si něco vydělat.

Proto se vždy snažíme si připomínat, že člověka jenom těžko změníme, můžeme jedině tak odvést svoji práci, jak nejlépe umíme a potom děj se vůle Boží. Že je potřeba soustředit se na to, co dokážeme ovlivnit, odfiltrovat nepodstatné a neovlivnitelné, učit se to pouštět pryč, abychom se z toho nezbláznili. Obrněni opakováním této mentální poučky se ke všem snažíme přistupovat s maximální mírou přizpůsobivosti a shovívavosti.

Už naši předkové věděli, že učit staršího psa novým povelům není nic snadného. Mám z doslechu, že co ho nenaučíte v průběhu prvního roku jeho života, to se potom už jenom stěží dohání. Až 90% ze všech svých dovedností si prý osvojí právě v tomto časovém rozmezí a po jeho uplynutí už jen velmi špatně přijímá nové podněty, přivyká a učí se novým věcem. Z vlastní zkušenosti ale musím říct, že když oplývá dostatečnou šikovností, nejenom emoční inteligencí a snahou a vy do sebe zároveň vpravíte patřičnou dávku trpělivosti a hravosti smíchanou v poměru jedna ku jedné s neústupností, možné to je.

Vepři, stravovací perličky, návštěva louky, plagiátorství a hlavně ochutnávka funkční léčebné filozofie

házet perle sviním

S házením perel sviním měli ti, kteří tuto planetu obývali před námi, taky poměrně neblahou zkušenost. Nebo to byly naše duše v jiných tělech? Kdo ví.

Myslím je tím myšlený jev, kdy člověk něco po "ne-zásluze" dostává. Přeje si dostat něco, co si nezaslouží. Je v pošramoceném stavu, ve kterém chce pořád jenom brát, ale neumí dávat. Chce přijímat, ale neumí nic obětovat. A tato "úchylka" by se měla léčit spíš bolestí z odnětí, než tím, že to bez patřičné oběti a změny dostane.

Není moc moudré z těchto historických rčení nečerpat. Chtít se o tom celém přesvědčit na vlastní kůži, takzvaně pro jistotu, je sice úcty a obdivu hodné, můžeme na to být "po právu" hrdí, že to nemáme z "nějakých moudrých" knížek, v nich obsažených pouček, že to jakože skutečně prožité,"real shit". Jak se říká, vlastní chyby jsou nejcennější lekce aneb vlastní zkušenost z prožité události je k nezaplacení. Ale zase všeho s mírou, dobrovolně se hrnout do zbytečných rizik a vystavovat tak jejich dopadům sebe i ostatní ve svém okolí, toho bychom taky mohli zanedlouho hořce litovat. Navíc při skálopevném uplatňování této životní filozofie člověk mohl dělat chybné rozhodnutí a dopouštět se životních omylů celý svůj život a stejně by je nejspíš nestihl vyzkoušet zdaleka všechny. Nehledě na to, že i když by tak získal odměnu v podobě nenahraditelné osobní zkušenosti, svůj životní čas by si s největší pravděpodobností výrazně zkrátil a taky tím snížil jeho kvalitu, lehkost a ladnost při jeho prožívání. Asi to i tak má z nějakého důvodu být, když cítíme v daný okamžik potřebu to dělat a podle toho i konáme, ale bolí to. Kdyby jenom nás samotné, tak to my to ještě nějak přežijeme. Ale co blízcí, kteří musí zpovzdálí pozorovat, jak se takzvaně "dobrovolně" ničíme?

Svině je vlastně vepř a vepřové my jíme naprosto běžně. I když je pravdou, že jeho obliba poslední dobou s oblibou klesá, protože ho často bývá plný jídelníček a hodně lidí k němu získává podvědomý odpor. Když se jich zeptáte "proč", sami ani pořádně netuší, možná jenom pro to, že to viděli, nebo zaslechli ve svém okolí. Ach ta davová psychóza. Já osobně teda taky dávám přednost každému jinému druhu masa, ale tak když je hlad, nepohrdnu že jo. Jednu dobu jsem miloval jehněčí, než mně řekli, že je to vlastně mláďátko od ovečky, já si "vygooglil" její obrázek a od té doby se mu snažím alespoň vyvarovat a jeho "zabijáky" v nitru pohrdat. Ale že to nevinné chuďátko v té nepálské restauraci tak famózně umí. Já jsem si alespoň vědomý kořenů svého odporu.

U vepřového je to názor uznávaného filozofa Sergeje Lazareva, který říká, že pozřením tohoto masa se vnitřně více připoutáváme k materiálním hodnotám tohoto světa. A já mám pocit, že jsem k nim už tak připoutaný "až, až". Poměrně unikátní je toto zvíře právě v tom, že je všežravé, to znamená, že v bez většího odporu či stresu sežere i "sebe samo, teda spíš kamoša, soudruha ze svého chlívku". To se ani nemusíte trápit s nějakým převařováním, dochucováním, teda asi by bylo fajn mu ho alespoň usmrtit, ne-li přímo naporcovat, ale tak co já vím, když je hlad... Abych řekl pravdu, osobně nedokážu přesně určit, jak by se v tomto směru zachoval takový losos, kuře nebo pes či kočka. Neměl sem tu čest to zažít naživo. Myslím ale, že by se příliš dlouho nezdráhali. Ale tak u posledních dvou jmenovaných to na nás nemá dopad, ty my nejíme. I když kdo, kromě majitele, kuchaře a několika zasvěcených v některých mystikou protknutých vývařovnách, vlastně ví, kolikrát už jsme se spokojeně "zalizovali po Bobikovi".

U prvních dvou je spíš takovou zajímavostí, že prý obsah omega 3 mastných kyselin, které bývají v rybách zastoupené ve velkém množství a proto je to jedna z hlavních motivací kulturistů, proč je jíst, napomáhají jim totiž k lepšímu růst a regeneraci svalů, je ve skutečnosti v jedincích pocházejících z hromadných lososích chovů tak malá, že jich víc získáte z krávy, než z nich. Kuřata z takových líhní nejspíš také nebudou žádné vítězství, když ne jich ne největší dodavatel kuřecího zabije zhruba 40 tisíc za den ve věku tragicky nedožitých 27 dní. Tato doba se neustále za použití různých krmných směsí zkracuje. Jednou se možná dočkáme dospělých jedinců vhodných na porážku za 3 dny od jejich narození (vylíhnutí).

procházka přírodou

Moje praktické znalosti týkající se zvířátek bych každopádně poprosil brát s určitou rezervou. Posledně, když jsem šel po louce, nedokázal jsem pomalu odlišit krávu od býka a pro jistotu sem obešel úctyhodným obloukem všechny. Nejdřív sem se zarazil rozkročmo nad ohradníkem, který do mě při neopatrném přelézání vpustil uctivou watáž vnitřní stranou stehna, načež sem hekl tak, že se dal do udiveného pozoru nejenom můj pes ale i celé stádo, jak tam tak stálo. A snaha o nenápadnost a utajení vzala rychle za své. Celé stálo, jak se tam tak páslo, přežvykovalo trávu, vykonávalo všemožnou potřebu, najednou zvedlo hlavu a začumělo se na mě docela odstrašujícím pohledem, který dával tušit jejich myšlenkovým pochodům typu "a ty tady chceš jako co?", při kterém si člověk není tak úplně jistý, jestli se ho obávají, nebo je to tady právě on, kdo by měl tu obavu v zájmu zachování vlastního bezpečí začít cítit a urychleně se dát na úprk. Pokud se zrovna neseberou a nepopojdou o úctyhodných pár metrů dál, aby uvolnili cestu "pánovi zvířat, spíš nabývá toho druhého pocitu. Vlastně se mně nechtělo podnikat další přírodní dobrodružství a tak sem se vrátil po totožné cestě zpátky a šel spodem po hlavní. Cestou zpátky sem se s pocitem menší zahanbenosti zamýšlel nad tím, jak, kdybych měl velký hlad a nebylo jiného zbytí, bych dokázal takové zvíře zabít a po letech restaurační stravy ho přetvořit do stravitelné podoby. Skončil sem u představy nože, litého boje "na život a na smrt", rozdělaného ohně a vnitřního ujištění, že by to nějak jít prostě muselo. Ne nadarmo se taky zase říká, že hlad je svině a nejlepší kuchař zároveň. Při otázce na rozdělání ohně už sem tyto představy nechal na dobro plavat, navíc mě mezitím očaroval kůň opět trhající a žvýkající trávu, kdy se všechny jeho svaly, které mu na těle při této aktivitě pilně pracovali jako dokonale propracovaný stroj, zřetelně prokreslovaly v záři slunečního svitu.

Z tohoto ojedinělého naturálního zázraku, který dal po všech těch letech civění do monitorů a displejů vzniknout nesrovnatelnému zážitku, jsem usoudil, že všechna tato Boží stvoření byly býložravci. Ale co z toho plyne? No dává to tušit, že by se žádné z těchto zvířat nikdy nedopustilo aktu, který nazýváme kanibalismus. Nedokázaly by zkrátka pozřít svého druha, i když by byl jejich žaludek sebevíc prázdný, to by radši zvolili dobrovolnou smrt způsobenou hladem, než aby se toho "zatraceného" masa vůbec dotkli. Z toho můžeme usoudit, že připoutanost k materiálnímu po pozření pozůstatku jejich tělesných schránek nám zde tedy nejspíš nehrozí, alespoň ne v takové míře. Jen tak mimochodem si říkám, jak dlouho by v tomto ohledu dokázal odolávat takový člověk, než by se s chutí zahryzl. Teda ne, že by to u koňů a lidí nebylo opět jedno. Leda že...

Mám pravdu paní učitelko? Nějak mě nabubřelé ego odradilo od použití moudrého strýčka Googla. Ten ví skoro všechno a určitě by mně to byl býval řekl na počkání během pár okamžiků. No takto je to hravější, napínavější. Radši risknu svou intelektuální pověst a budu doufat, že tomu tak opravdovsky je. Při nejhorším budu opět několika lidem akorát tak pro srandu králíků, no co už, existují daleko horší věci na tomto světě. Není snad některé z těchto zvířat býložravý vegan? A co víc, v tomto slově sem chtěl popravdě napsat měkké i, můj skvěle vyvinutý čich na gramatiku i selský rozum mně poměrně jasně napovídali, že zde přece musí docházet k odvození od slova bílé a napsáním býlo bych se projevil jako pěkný tupec. I bez toho jsem už v očích mnohých za neskutečného neandrtálce, ještě to by tak chybělo, aby tady tady to označení chybně napsaných slov červeným podtržítkem nefungovalo a nebilo na gramatický poplach.

školní systém, uměla inteligence

Zlatá auto-korekce a automatizace textu, která za nás bude řešit i zmíněnou, neustále rostoucí otupělost. Nebo ji bude přímo způsobovat?

Když se na to člověk s trochou nadsázky a marnotratnosti podívá, na co se vůbec začít učit náš nebo cizí jazyk (historii, matematiku, ekonomii, statistiku a miliardu dalších v praxi nepoužitelných informačních celků) a zazdívat tolik drahocenného času? Nebylo by lepší učit se více specializovaným dovednostem? Všeho moc škodí, to už se taky může začít ptát, na co žít život. Pravdou je, že nejde stavit bez dobrých základů, takže ve finále to utváří osobnost, že učení čemukoli přináší vlastní, nejenom intelektuální rozvoj a všeobecný přehled, na kterých se dá potom v životě dále stavět, umožní být "sečtělým" člověkem. Žádná cesta není zbytečná. Bůh ví, kam to každého z nás nakonec zanese, co nás na cestě potká, vytvaruje, ovlivní. To, že se teď učíme něčemu, o čem jsme přesvědčení, že v životě nikdy potřebovat nebudeme, je sice fajn, na druhou stranu nikdy nevíme. A už jenom ten samotný proces učení rozvíjí. Proto by jsme se měli všemu tomu věnovat se snahou o kvalitu a s určitou dávkou soustředěnosti Je potřeba to brát, jak to přichází. Je to celé na způsob "teď se nauč od každého trochu a potom si vybereš". Tak to prostě je, většinu z toho, co se naučíš, sice možná v praxi neuplatníš. Kdo ví, co budeš v životě nakonec dělat, bude tě živit a zároveň naplňovat? Z částí vzniká celek a každá jedna vstřebaná informace tě rozvine, umožní být lepším. Důležité je se zaměřit na proces sebe vzdělávání, který, jak časem zjistíš, by neměl skončit nikdy v životě. Potom už si můžeš vstřebávat informace čistě takové, které budou v praxi použitelné, nebo tě budou jenom zajímat. Budeš tak rozšiřovat svůj obraz o světě, informační základnu, a každý den se zlepšovat se v tom, co chceš dělat. Jenom teď je hold potřebné zatnout zuby a získat takzvaný všeobecný základ. Nad rámec toho se už teď můžeš začít víc profilovat a zajímat se čistě o obor, který tě fascinuje. Čím více se odlišíš od ostatních a získáš znalosti uplatnitelné v praxi, tím spíš si postavíš na pohodové budoucnosti. Zařadíš se do skupiny lidí "jeden z mála". Tím spíš si budeš moct žít ojedinělý život, věnovat se tomu, co tě baví, dělat si to po svém, mít dostatek peněz, svobody, volného času a podobně. Na zbytek (většinu) potom čeká tak trochu větší boj o životní prostor, nutnost poklonkování, riskování, vystavování tlakovým situacím, smíření se s málem, řadové zaměstnání, neúplné naplnění, sešrotování systémem, novodobé otrokářství.

Tak hlavně aby toho "od každého trochu a pořádně přitom nic" nebylo příliš. Potom se v hojném množství případů stává, že člověk zdárně ukončí "školní léta" třeba titulem Ing., ale místo naplnění jeho nemalých očekávání alias "teď si ze mě všichni sednou na zadek" budou muset podstoupit kůru "krutého vystřízlivění". Celý život samé jedničky jenomže koho to potom v praxi zajímá? Skoro nikoho, protože tady se hraje o keš. Nemáš schopnosti a dovednosti, které nám ho přinesou? Nejsi v nějakém užitném směru jedinečný, spíš další "jeden z desítek tisíc", které ten náš poněkud degenerativní školský systém vytvořil? Prostě jenom další kopie, nic navíc? Tak co čekáš, když si jeden z mnoha? Tak tady máš pomalu "pracáček" nebo vstupní místečko a pojď pěkně od začátku, ukaž co v tobě je. Zajímat nás bude především tvoje ochota pro nás obětovat, to znamená "vydřít si místo na výsluní". Myslíš, že jsi zazdil půlku života učením? Tak to nevíš, co to slovo znamená. My si tě teprve vycucáme jako citrón, že to nedáš psychicky? Běž si postěžovat mámě. Je potom jenom pár jednotlivců z celého vystudovaného stáda, kteří se skutečně potkají s očekáváními, které jim byly vštěpeny. Ani to nutně nemusí být právníci nebo doktoři. Těch už je taky tolik, že kdo jim má pořád ta místa uvolňovat? Kde se má po jejich "znalostech" pořád tvořit ta poptávka, kdo je má ze začátku platit líp než takové absolventky "pajdy"? Všichni budou muset makat, tvrdě, každý den, od vidím do nevidím, vykonávat aktivity, které se jim příčí, když se jim nechce a to pro někoho cizího. Ale to je hold život, pokud nemáš "něco" navíc. Nebuď naivní, nabubřelý "chytrolín", který nabyl přehnané přesvědčení o vlastní hodnotě růžové budoucnosti tím, že vynikal mezi "pár dětmi" ve svojí třídě, nebo jednom ročníku. V praxi ti na to potom spíše "sere pes". Zahoď ty přehnaně růžové brýle, nepoddávej se naivitě ale ani pocitu méněcennosti!

V tenise se za těch dvacet let, co kraluje Federer, taky snažila prosadit hromada dětí, které byly od útlého dětství burcovány rodiči, považované za nesmírně talentované a viděl je svět v první stovce? Mizivé procento. Federer své místo na výsluní jaksi odmítl uvolnit. A proč by taky někdo měl? Každého zajímá na prvním místě on sám, snad nečekáte nějaké ústupky ve váš prospěch? Mimochodem Federer je v čínském horoskopu kohout, takže si to svoje výsostné místečko na dvorku užívá a co ti druzí ho jaksi nezajímá. Hlavně vyhrát a setrvat. To je totiž extrémně sebestředné znamení, kterému absolutně nebyla dána tendence k empatii, zájmu o druhé. Ale kohout nekohout, když půjde o business, bude s vámi vaše konkurence nelítostná. Bude na vás vyvíjen neustálý tlak a když polevíte, každý je nahraditelný, znáte to.

Nejsi zas o tolik lepší, než ostatní, ale ani horší. To, co budeš jednou dělat, je teď "ve hvězdách". S důstojností přistupuj ke všemu, co přichází, řeš, ať jsi správně uvnitř nastavený, buď otevřený změnám, vědomý v přítomnosti a nech se vést, nedostávej se do křížku s tím, co přichází, neprotestuj. Děje se to z nějakého důvodu. Rozvíjej svoje emoce, važ si vlastní čistoty a snaž se ji nešpinit. Neřiď se přehnaně okolím, jako spíš vnitřním hlasem, který tě vede. Sám se sebou potom budeš celý svůj život, takže na tvých (intelektuálních i emočních) kvalitách záleží. Na své okolí si dej dobrý pozor, protože se jím člověk, hlavně v mládí, nechá lehce strhnout a potom dělá věci, kterých spíš lituje. Ale i to se tak má asi stát. Život je škola, život je hra. Tak se dobře uč a nezapomeň si radostně hrát.

I když je nejspíš pravdou, že to nebude trvat dlouho a bude za mě umět umělá inteligence napsat článek sama. A to nejenom že podobný, ale znatelně sofistikovanější. Užije k tomu daleko vhodnější soubor slov, hravě přidá nějaké trefné odkazy, studie, obrázky, animace a strukturovanost textu i ruka v ruce s ní jdoucí čitelnost budou na čtenářsky diametrálně přívětivější úrovní. Zanedlouho bude schopna zvládnout jakýkoli zadaný úkol, třeba spočítat náročnou matematickou úlohu, provést libovolný robotický úkon "na dvě kliknutí". Možná už by to i umělo, jenomže k čemu by potom byl ten už tak zastaralý kolos zvaný školský systém a všechna ta v praxi nepotřebná výuka na školách, když by vštěpované znalosti už nebyly ve světě k užitku bez jakéhokoli prostoru pro pochyby. Jako by nestačilo, že už tak nejsou a že jejich uplatnitelnost bude dále klesat a že pokud nezvolíme úzce specializovaný, v reálném světě potřebný a využitelný obor, máme docela smůlu. No něco ty děti přece dělat musí, něčím je doslova nutné je zabavit, ne?

Pro názorný příklad nemusím chodit daleko. Moje máma od dob, na které si jenom vzpomínám, slibuje sobě i ostatním, že se letos začne učit anglicky, že už ji ta nemožnost domluvit se s cizinci vážně vadí. Dokonce si vždycky nakoupí nějaké knížky, které ale po pokreslení pár stránek tématicky spíš seznamem "co je potřeba nakoupit?" vyplňují prázdné místo ve skříních. Úroveň její angličtiny se ne a ne zvednout. Mimochodem otec zastává poměrně podobný postoj k výuce. Letos tomu nebylo jinak. Do doby než... Měli jste slyšet její úlevné "vzechnutí a juchání", když sem jí do chytrého mobilu nainstalovat obyčejný google překladač a ona zjistila, že si může jednoduše namluvit ve svém mateřském jazyce jakoukoli slovní "zkomoleninu" a aplikace jí to s precizností rodilého mluvčího přeloží do požadovaného jazyka. A to nejenom anglického, když se dívala na seznam, někdy nedokázala název daného jazyka ani vyslovit, natož aby o něm už někdy slyšela. Nejenom, že to za ni řekne téměř totožný ženský hlas, ale taky se jí překlad zobrazí v písemné podobě, což je skvělé taky pro průběžné zlepšování. Chodila po domě, namlouvala různé věty a s pocitem naprosté blaženosti a zadostiučinění poslouchala překlady, které by nedala dohromady, ani kdyby se těch 20 let učila 2 hodiny každý druhý den. "Ha, já sem to možná podvědomě tušila, že to jednou přijde, tak proto sem se k tomu učení asi nikdy pořádně nemohla neodhodlat" říkala s úsměvem "od ucha k uchu". Když si představím, kolik času by to učení stálo, kolik jiných věcí by se místo toho dalo naučit, udělat. Schopnost správného rozlišování bude v tomto směru nabírat na stále větší důležitosti. Neučit se ničemu není řešení. Ale proč se učit tomu, v čem budu brzo jednoduše nahraditelný? Proč radši tu zbylou část života, kdy zrovna nespím, nejím, neodpočívám nebo neřeším jednu z milionu nepracovních záležitostí nevěnovat dělání a učení něčeho, v čem budu pro druhé užitečný, pro co budu vyhledávaný a za co tak budu dobře odměňovaný? Proč dělat a učit se toto, když to za mě může udělat "něco" jiného (už ani ne tak jako někdo jiný) a to ještě lépe. Radši se budu zdokonalovat v této jedinečné dovednosti, rozvíjet svůj ojedinělý dar a potenciál, jinak by to celé taky mohlo brzy být tak trochu "k ničemu",kdy člověk vyšplhá do půlky špatného stromu a zase celé znovu od začátku. Někdy se tomu samozřejmě nevyhne, nutnost neustálého posouvání a možná i budoucího přeorientování nás bude doprovázet po celý život, ale alespoň si tak zajistíme určitou "exkluzivitu" toho, co umíme a známe na delší období.

Stejně tak bude fungovat psaní článku. Už teď existují různé aplikace, do kterých se zadá jenom o čem by měl být, nebo se napíše hrubá kostra a dokonalý text bude na světě, lup, zveřejnění, hotové, vyřízené. Ze všech těch dopoledních seancí, které mě psaní článků doprovází v době nejvyšší mentální aktivity, zůstane jenom nutnost vstát z postele a kliknout na tlačítko "dvojitě espresso" na kávovaru v kuchyni. Už teď takové programy jsou, jenom ještě nedokážou fungovat tak, jak by měly, aby se do jejich užívání člověku chtělo, ale jednoho blízkého dne neodvratitelně budou. Chvilku to asi bude frajeřina vypouštět do světa texty, s jejichž napsáním si ve skutečnosti dá tu práci "Siri". To stejné čeká audio stopy i videa, až jednou bude stačit, aby na vytvoření a obsah tvůrce jenom pomyslel a neuromozkovými vlákny bude myšlenka přenesena do digitální podoby a přání splněno. Ale tak co potom, až tu možnost bude mít každý? Kdo to bude chtít číst? Určitě to bude postrádat alespoň špetku lidské originality, kterou se možná až zbytečně snažím razit při svém psaní. Nebo ani to ne? Kdo ví. I když to možná bude dočasná úleva, když tato každodenní rutina tvorby textu odpadne, musím s vlastním údivem přiznat, že mě tato aktivita zatím naplňuje jakýmsi zvláštním, závislost tvořícím způsobem. Na druhé straně mince se na povrch razí otázka, co vlastně budou lidé v takové době dělat? K čemu všemu vůbec budou dobří? K tvorbě, kontrole a správě, nebo opravě robotických systémů? Tolik lidských činností, které si s trochou kreativity představíme, můžou být jednou přece tak snadno nahraditelné.

vyčůraní vykradači od "konkurence"

Správcům "konkurenčních" webů se tak konečně alespoň neoplatí přikrádat se k nám "pod domnělou rouškou anonymity pro inspiraci". Lépe řečeno v podání většiny spíše pro zkopírování celého textu na naší podstránce, kdy něco málo umažou (přece jenom se o tom ten osel moc rozepisuje, kdo to má potom celé číst? A navíc to musíme trochu odlišit, tak proč neoddělit zrno od plev?) přidají si pár obrázků (ať je to přehlednější, než je ten jeho guláš) a práce je hotová alias "oprášíme si ruce, plácneme si, tvorbu relativně kvalitního obsahu bychom měli hoši hotovou! Ani to moc nebolelo, co? Chichi. Nedělejme si iluze, má to docela dobrý chlapec, stejně by ty naše líné a tupé mozečky nic lepšího nevymysleli a toho času, co by to stálo, to si radši pojďme pořádně užít léto!". Někteří jedinci si potom vytáhnout jenom nějakou část textu, udělají z toho slogan a ten jim pak hrdě vlaje na placených reklamách.

Ne, už žádné další takové "vyčůrané vykradačky", u kterých mě při uvědomění celé té vlastní oběti vře krev v žilách. Snažím se uklidňovat tím, že když člověk hledá jenom zkratky, neodmaká si to poctivě sám, někde ho to prostě brzo dožene a vytrestá. Doufám, že třeba Google brzo učiní spravedlnosti za dost a za plagiátorství (tvorbu duplicitního obsahu na užití relativně jednoduchých nástrojů ctrl c -> ctrl v) trvale pohřbí tyto zloděje na hlubokých pozicích ve vyhledávání!

Ale co, nebudu předstírat, že jsem si na všechno přišel sám, ani zdaleka ne, hlavně ze začátku. Jak se říká, nějak člověk začít musí. Nebo taky: "Hlavně začít a konat.". V tom je ukrytá velká pravda a vůbec, žalovat nebudu, nebojte, to mně za to nestojí, navíc nejsem moc konfliktní typ, jen si berte. Stejně se samotný text jenom vstupní vlaštovka, když nemáte výborné realizační možnosti, je vám to k ničemu, lidé stejně skončí u nás, nebo je poškodíte a skočíte vy. Časem stejně přijdete na to, že je to skládačka a jednotlivé dílky je nutné zlepšovat ze všech stran, jenom s dlouhodobou, trpělivou a poctivou prací se dá budovat základy a postupně posouvat. Že to stojí na určité dávce originality a za takové "šulení" se časem nejspíš sami za sebe zastydíte. Ne moc příjemný pocit. Teda pokud ještě budete s takovým přístupem fungovat. Něco urychlíš, usnadníš si, obejdeš, zatajíš a za nedlouho tě to dožene, šlehne přes držku.

A když už chcete někoho "ojebávat", aspoň mu třeba ze slušnosti dejte vědět, takzvaně poproste. Já sem v tomto ohledu docela v suchu, protože ten, kdo dává, musí taky dostat. Ale ten, kdo bere, bude muset jedou stejnou měrou taky dát. To už "neojebeš vole, to karma more, chápeš?"

Učení S. Lazareva

A ještě ke zmíněnému panu Sergejovi, většina z jeho objevů, názorů a ojedinělého učení je v praxi pro mě známého a úspěšného "alternativního léčitele" vyzkoušená a funkční, proto z nich nejenom v tomto článku vycházím.

Z toho, co sem měl tu možnost poznat, platí, že se věci v našem životě dějí na základě našeho vnitřního stavu. Ten je buďto harmonický, nebo neharmonický. Přitom rovnice je jednoduchá. Pokud chceš zlepšit svůj život (zdraví a osud), změň nejdříve k lepšímu své já. Tělo, duch a duše na sebe navazují a v vzájemně se ovlivňují. Stav duše je přitom primární k ostatním a má tak dopad na naše fyzické zdraví i na budoucí události, které nás potkají.

Říká, že vážné zdravotní a životní problémy jsou zapříčiněné našim vnitřní stavem, takzvanou vnitřní agresí, která vniká přehnaným vnitřním tíhnutím k některé z pomíjivých hodnot jako jsou intelekt, vztahy, ideál, morální a mravní hodnoty... Je toho více, k čemu může člověk přehnaně inklinovat ať už na duchovní nebo materiální úrovni. Aby nedošlo k nárůstu vnitřní agrese za přijatelnou mez a nehrozilo tak přilnutí duše člověka, přichází mu do života nepříjemné události, které mají tuto tendenci snížit, duši očistit a dát do popředí hlavní cit v podobě lásky.

Soused mně nedávno říkal, jak ty nejhorší věci potkávají ty v životě nejlepší lidi. Jenomže v tomto směru zapomněl rozlišit vnitřní stav a chování navenek, kdy vnitřní agrese se na vnější úrovní nemusí tolik projevovat. Alespoň ne v daném světle. Člověk závislý na morálních a mravních hodnotách může být navenek lidmi obdivovaný pro svoji čestnost, pro kterou by se nikdy nezpronevěřil, nikdy by se třeba na nikomu nedopustil žádného podrazu. To je na jednu stranu obdivuhodné. Jenomže když si z toho člověk udělá hlavní hodnotu, začne to být pro něho škodlivé. Uvnitř sebe odsuzuje a nenávidí všechny, kteří se podle takových hodnot neřídí. Na vnitřní úrovni by je nejradši zničil, ušlapal, zabil, uvnitř to vře, duši to škodí, i když navenek to není z "lidského pohledu" nic hrozného. Jenomže Boží logika se od té lidské podstatně liší. Takový člověk dává morálku a mravnost nad lásku a čím více k tomu inklinuje, tím vyšší má měřitelnou agresi na tuto hodnotu. Proto mu přichází do života nepříjemnosti a problémy, které se většinou týkají toho, po čem tak lpí, v tomto případě jsou nemorální a nemravní lidé nebo poranění a nemoci, které mají vznikajícím utrpením za úkol snížit jeho vnitřní agresi, očistit a zachránit tak pro Boha to nejpodstatnější - jeho duši. Bůh jako stvořitel duše je zdroj dokonalé lásky a ta na rozdíl od zbylého nepomíjí. Proto nám nepřísluší, abychom se uzavírali jejímu proudění a vytvářeli si blokádu přehnaným tíhnutím k pomíjivým aspektům bytí. Z toho mně plyne, že žebříček vnitřní hodnot musí být správně poskládaný a pohled na věci okolo musí být správný, jinak hrozí připoustanost, problémy a nemoci. Každý jsme si v tomto směru rovní, všichni jsme Boží stvoření a zasloužíme si znát pravdu, když budeme chtít. Toto učení nám v tom může pomoct.

Jeho knihy se dají pořídit v téměř každém větším tuzemském knihkupectví. Nejznámější počin od něho je knižní série nesoucí název Diagnostika Karmy.

Když si jednu z jeho knížek pořídíte

(NE, nemám možnost vám dát slevový kód a ANO, můžete si ji klidně i půjčit, pokud budete mít kde, když pěkně poprosíte a po přečtení vrátíte, rád vám v tomto směru osobně posloužím -> NE tento článek vážně není nijak sponzorovaný)

a sem tam si kousek jejího obsahu třeba náhodným nalistováním stránky přečtete

(je to poměrně náročné čtení, proto číst to celé v kuse jako nějakou beletrii se příliš nedoporučuje, protože tak není dost dobře možné adekvátním způsobem vstřebat všechny uvedené informace, správně, skutečně a dostatečně je aplikovat ve svém životě a úspěšně implikovat tak do svého životního obrazu)

Určitě tak uděláte dobře jak pro sebe samotné tak i pro svou rodinu a blízké, pro celkové zkvalitnění vašich životů (zdraví i osudu).

Pokud jste vyznavači materialismu aneb "na co si nemůžete sáhnout, to neexistuje", jakkoli skeptičtí k duchovním věcem a celkově rozumově založení, ze začátku bude dobré, když si vytvoříte alespoň trochu otevřený postoj k uvedeným informacím takovým způsobem, že si řeknete: "a co kdyby to byla pravda?" a minimálně si přiznáte, že navzdory souboj svádějící logice snad není možné, aby byl úplně všechen obsah lživý.

Vhodné čtení (nebo poslech) pro ty, kteří chtějí znát pravdivé odpovědi na některé, z mého pohledu klíčové životní otázky. To s tím vepřovým byla jenom taková zajímavost, která mně utkvěla v paměti, nebojte.

Menší výtku bych možná směřoval k tomu, že by mohly být některé zákonitosti podány srozumitelnějším způsobem. I když je pravdou, že z druhého úhlu pohledu nevím, jak bych je s dostatečnými vysvětlivkami popsal já sám tak, ať je co nejdříve každému jasné, o co jde a dokáže je adekvátně zapojit do svého žití.

Ne každá informace s člověkem v daný moment totiž "rezonuje", spíš je jí naopak uzavřený, ale přesto mu, jak na ni příště narazí, "vyrazí dech a otevře oči i srdce" v dobrém slova smyslu.

Názorný příklad chybného přístupu - jako v hospodě:

Dovolte mně v rámci jednání nevhodného pro získání tíženého efektu uvést příklad z prostředí mnohým z nás tolik známého. Milovaná hospůdka jakožto alespoň v jednom z životních období "středobod" všeho bytí, jehož poskytovaných služeb se v takové hojnosti rádo využívá. Stavit se cestou kolem na jedno, ze kterých je deset dřív, než se člověk stačí nadít.

Nutno přiznat, že se mně při psaní tohoto přirovnání, jak se tomu v mém podání děje poměrně často, podařilo x krát si odskočit. A tím teď nemyslím na toaletu, ale k jinému tématu. Proto jestli toužíte čistě po strohých a výživných faktech, tento text vás nejspíš opět zklame. Pokud vám nevadí trocha toho "blábolení bokem, informačního guláše, filozofování, prazvláštního jazyka a pohledu na některé věci kolem", s chutí do čtení. Zabalit to ostatně můžete jedním kliknutím kdykoliv.

Když něco chceme, potřebujeme, umíme mistrovsky slibovat "modré z nebe", žadonit, zatajovat, předstírat, přetvařovat se.

Nebo si to prostě bez zábran vezmeme i za cenu, že tím druhého vyloženě poškodíme, aniž bychom se mu to obtěžovali vynahradit něčím podobně hodnotným. Prostě si jen tak bereme, nicméně nic nevracíme nazpátky. Přivlastnění, krádež, na rovnici dal/vzal se dostáváme do těžce mínusových hodnot. Neuvědomujeme si, že nám tím vzniká "karmický" dluh, který taky jednou budeme hold muset chtě/nechtě taky urovnat. Bude nám automaticky bráno, takzvaně se nám "lepit smůla na paty", jenom aby byl účet vyrovnán. Jenomže to my teď nevidíme. Máme před sebou krátkodobý cíl a pro jeho dosažení jsme ochotni udělat "možné i nemožné".

Jakmile to ale získáme bez patřičné oběti nebo prostě peněžní úplaty, začne to být s tím přístupem k dávajícímu podstatně horší.

Někdo je schopný se dostat do hamižného módu mnohdy dokonce ještě předtím, než je získání vytouženého na dosah ruky. Ještě to ani nemá "na učtu" a už fabuluje nad tím, jak by s tím ještě víc vypekl. Jak zase praví jedno lidové rčení, chodil tak často z džbánkem pro vodu, až se ucho utrhlo. Tak moc se snaží "uškudlit" až nakonec nemají nic.

Dávej, ale rozlišuj:

Ne nadarmo se proto mimochodem říká, že by se nemělo dávat tomu, kdo si to nezaslouží a nepociťuje opravdový vnitřní vděk. V takovém případě můžeme člověku pomoct klidně stokrát, ale přitom ho s každým jedním obdarování akorát tak kazíme, za což sami poneseme nezodpovědnost. Bolest ani radost se nám nedějí jen tak pro nic za nic. Obě nás mají něčemu naučit. Rozšířit náš obzor, obraz světa. Snažit se nezdravě vyvarovat druhého utrpení tím, že s ním budeme přehnaně soucítit a navíc mu dávat, jenom aby se nedostavil onen pocit provinění a naopak dostalo pokrm naše ego, touha o ocenění a povýšení se nad druhé tím, že přece nejsme ignorující sebestřední lakomci... Jenomže tím spíš uškodíme sobě i tomu, komu se snažíme pomoct, protože na sílu narušujeme rovnováhu. Každý si prochází tím, čím si z nějakého konkrétního důvodu procházet musí. Je proto na místě vystavovat i tuto "činnost" pod "rozlišovací lupu" a dostávat ji do rozumných mezí. Zdaleka ne vždy platí, že nezištně dávat druhým a materiálně jim pomáhat je bohulibé, ať už to v nás někdy vyvolává jakkoli nitro naplňující pocity. Teď mně nechápejte zle. Umět dávat je obdivuhodná vlastnost a jednoznačně tak konejte, pokud k tomu ucítíte v daný moment potřebu a vhodnost. Jenomže stejně jako všechno, i tento sklon by se měl podřizovat schopnosti moudrého rozlišování. Zase to staré, otřepané "všeho moc prostě škodí". Já osobně jsem měl už jako dítě tendenci přehnaně soucítit se vším živým (lidmi a zvířaty), ke kterým "osud" nezachoval zrovna "přívětivě". Na vině je nejspíš má "přecitlivělá" povaha, kterou si nesu po své mámě. A to sem na vlastní oči zdaleka neviděl všechny ty "hrůzy, špatnosti a nechutnosti", které se stihly na zemi stát. Stačila mně chudá paní na tržnici v Chorvatsku, sestřelená veverka v Tři oříšky pro popelku nebo ošklivou nemocí poznamenaný člověk. Okamžitě to ve mně vyvolávalo až přehnaně soucitné pocity jako jsou smutek, lítost, stesk, křivda. Uvnitř sem cítil potřebu, udělat, co bylo v mých silách, aby jim bylo líp a zároveň sem nenáviděl (odsuzoval) ty, kteří byly z mého omezeného pohledu takovému nespravedlivému přístupu na vině. Někdo by řekl, že je takové cítění náhodou moc pěkné, to možná je, jenomže mě to až přehnaně zasáhlo, trápilo, zotročovalo. Rozhodně mě to odvádělo od spokojené a poklidné vlastní existence. Byl sem z toho smutný a "rozhozený jako papuč" ještě dlouho potom, což mělo bezesporu ne úplně kladný dopad na kvalitu, úroveň a samotnou užitečnost mého bytí. Užíral sem se "zbytečně" nad něčím, co sem stejně nedokázal nijak ovlivnit, na čehož změnu sem neměl žádné páky. A pokud bych měl a cítil k tomu vnitřní potřebu, bylo potřeba začít konat. Jinak se ta malá součástka vesmíru neměla utápět v negativních emocích kvůli něčemu, co se dělo "ve stroji" někde vedle ní a ztrácet tak na svojí roli, funkčnosti a budoucí akceschopnosti. To se mohla jít radši potápět do moře a užívat si blahodárnost svojí reality, být za ni patřičně vděčná, dokud se do ní nedostanou podobně bolestné události. Ty totiž bude muset začít sama trpce snášet a aktivně řešit, aniž by se při tom dalo spolehnout a někoho druhého. Přespříliš očekávat, že jí bude v těchto těžkých časech nápomocným utěšitelem a zachráncem kdokoli jiný, než ona sama? To je poněkud naivní. Tak proč ona by se měla nezdravě užírat cizím osudem? Zůstane možná tak rodina a pár blízkých, kterých bychom si už nejenom kvůli tomu měli víc vážit a těm taky "bezmezněji" pomáhat. Přehnané soucítění s cizími osudy vede akorát tak k natahání si "jejích špíny" na sebe. Jim se možná na chvilku uleví, vám se nejspíš přitíží, ale ve finále je to k ničemu. Žijte svůj vlastní život, jak nejšťastněji dokážete. Když bude příležitost dobrosrdečně dát, pomoct blízkému v nouzi, dávejte. Uvědomění si, že zdaleka ne vždy je to jen materiálních darech. Upřímný úsměv, dobrosrdečný rozhovor nebo moudré nasměrování "od srdce", nebo výpomoc formou "něco za něco" můžou pomoct daleko víc, jak nějaké "pade na pivo" jenom aby se neřeklo. To potom zavání spíše pokrytectvím. Postavit se proto k bolesti druhých podobným způsobem pro mě kór nebylo nikdy nijak zvlášť snadné, spíš sem tíhl k nadměrnému pohoršování se nad danou situací a vlastnímu decimování z ní. O to víc potom bylo, musím přiznat, takové uvědomění vysvobozující. "Pro klid vlastní duše" si při střetu s bolestivými situacemi opakovat, že se všechno děje z nějakého důvodu a není nutné, abych se s tím přehnaně ztotožňoval zabýval, se pro mě stalo jakousi vnitřní pomůckou. Ze stavu přehnané empatie si ulevit trochou apatie, ze extrému soucitu přejít do zdravé ignorance. Brát život, jak přichází a odhodlat se k činu blahodárné pomoci, pokud do něho přijde situace, ve které je potřeba prokázat, že umím i nezištně dávat.

A i když se lidem podaří věc získat, většina z nás má v sobě ukrytou takovou tu kouzelnou schopnost na všechno si rychle zvyknout a taky tak nějak zapomínat. Za pár dní už potěšení opadne, přirozená schopnost užívat hodnoty nově nabyté věci odejde a spolu s ní taky často slábne, nebo se nepozorovaně úplně vytratí pocit vděku vůči tomu, díky komu se nám ji podařilo nabýt. Spousta lidí tak ruku v ruce s tímto postupně přestává považovat za podstatné, aby se za získanou výpomoc jakkoli revanšovali, navíc často rádi odmítají plnit přislíbené a začnou porušovat svůj závazek, pokud jim z učiněného "nákupního rozhodnutí" nějaké vyplývá. Ne nadarmo si u takových obdarovávaných může darující často říkat "za dobrotu na žebrotu". Přesně takovým by se správně dávat nemělo. Jen tak mimochodem, nutnost dodržovat všechny smluvní podmínky z každé uzavřené úvěrové smlouvy plyne. Shodou okolností vždy. To je potom velikého divení, že člověk musí řádně platit, dokud nesplatí svůj dluh.

Na začátku to potom vypadá tak, že: "Jé, tak to by bylo úplně úžasné, kdyby se podařilo něco tak výhodného sjednat."

V průběhu: "Zkusím si to po první svém ještě takto. Proč musím dodat ještě to? K čemu je jako potřeba zaplatit za tam to? A to to nemůže být takto? Ještě sem sice velice nic neudělal, nebo co jsem dodal bylo chybné, ale ideálně v podvečer už bych chtěl mít peníze na stole."

Po zdárném získání: "Dodržet domluvu a platit dohodnuté splátky? To víte že jo. Och ti darebáci jedni, já jim to spočítám!"

No, zkrátka jsou na světě lidé, se kterýma se rozumně prostě nedomluvíte. Ve svojí totální pokřivenosti, zkaženosti a odpornosti se zajímají jenom o to, jak s vámi "vyběhnout" a celé to ještě více přechytračit. Výsledkem toho potom je, že se za využití vydatné porce intrik, trapnosti a sprostých lží snaží poškozovat, obcházet a škrtat položky, bez kterých by výsledný produkt neměli nikdy šanci získat. Pokud se tímto hnusným způsobem začnou projevovat k vlastní škodě ještě dřív, než se obchod uzavře, může se stát, že kvůli němu nakonec produkt ani nezískají. Takový přístup se dá potom popsat třemi podobnými slovy: "škudlil, škudlil až doškudlil".

Větu "ne to je moc, na to nemám, to nejsem ochotný zaplatit" není až tak složité vyslovit. Kdyby tak učinili za nedlouho od momentu, kdy se cenu dozvědí, nebylo by na tom vůbec nic špatného. Když ne, tak hold ne. Při špetce obchodního ducha a zdravé dravosti by logicky mohli taky dodat "já dám maximálně tak tolik, větší hodnotu to z mého pohledu nemá" a doufat, že obchodník "hozenou rukavici zvedne" a na nabídnutou cenu přistoupí. A když ne, nevadí, alespoň jste to zkusili. Z řady dojemných příběhů je potom odpověď na obchodníkův dotaz "a kolik by jste jako byli ochotni za daný produkt zaplatit" formou poprskávání a mlčení, které dává poměrně jasně najevo, že nejste naklonění tomu, zaplatit ani korunu. Gucci tenisky za 5 tisíc, ale vy za ně nedáte ani pětistovku! Buď mně je dej, nebo půjdu. Vy byste ho chudáka z toho celého nejradši vyškrtnuli úplně, nezaplatili nic a "věc" si prostě vzali. "Zaplatit? Jaké zaplatit ty ha.... Já nic platit nehodlám!". Jenomže požadovaná prodejní cena dané věci často reflektuje hodnotu na trhu a jakousi jeho obchodníkovu peněžní, časovou a energetickou oběť. Tak snad by jste po ní jenom tak lačně nechňapli? Aha, tak asi jo. Jenomže to zatím není možné, tak se mějte, ať se daří, neshledanou. Mohli jste jednat na rovinu a být na sebe právem pyšní. Ne každý přece potřebuje Gucci, Adidasky, neoplatí se mu platit tolik peněz za značku a "o něco" lepší kvalitu. Nebo na ně ani nemá dostatečnou finanční rezervu, tak snad se pro to, aby se v nich pyšně promenádoval, nebude jak osel zadlužovat. Radši si koupí Pumy, nebo obyčejné tenisky na tržnici. "Nemám, nedám" nic na tom není.

Někteří jen zahrají divadlo a potom se prostě odmlčí. Poněkud pofidérnější přístup, ale taky ještě ospravedlnitelný. Stejný výsledek, ale jiná forma provedení. Prostě na daný produkt nemáme, nebo se nedokážeme ztotožnit s potřebnou platbou a tak prostě nenakoupíme. OK. Většina z nás hold nevyniká ve schopnosti říkat NE do očí. Řídíme se zažitým kódem spíš hrát před druhými divadlo, předstírat, jak je to všechno krásné a fajn. Z nějakého důvodu jsme se odnaučili být upřímní. A tak vlastně lžeme nejenom druhým, ale, co je horší, taky k sobě. Ještě tak muset na živo čelit té ostudě, když pravdivě přiznáme, že na něco nemáme, nebo že nechceme tolik zaplatit. Tak radši nezbytně nutnou chvíli "jakože" děláme, že máme jakoby skutečný zájem, ale zanedlouho se po nás slehne zem. Ani vidu, ani slechu. To je potom telefon asi zapadlý a zaprášený někde za šuplíkem. Ještě, že je nejenom chytrý, ale taky má tolik těch miliampérů v baterce, že se čtrnáct dní nevybije. Škoda, že nás sem tam napráší zákeřná znělka, která se vloudí do uší volajícího "volaný právě telefonuje, spojíme vás hned, jak to půjde, děkujeme.". Spokojeně počkám ještě sdělení anglického překladu a spokojeně pokládám. Taky nemám rád, když volám a někdo by mně tam nejradši "tůtal" po celou dobu hovoru, jako bych snad měl kvůli výsostnému, "utrucovanému" panstvu ukončit současný hovor a začít se urychleně věnovat čistě jeho potřebám! Snad stačí, že potom vidím zmeškaný hovor a jako každý normální člověk zavolám nazpět. Jo vlastně, zapomněl sem, že se k takovému kroku spousta lidí jaksi nemá. Ale tak co, mlčení je taky určitý typ odpovědi. Jenom je politováníhodné, že daný jedinec s "pštrosí tendencí" neumí sám od sebe napsat alespoň prachobyčejné "NE", nebo s trochou slušnosti "(dobrý den) NEMÁM ZÁJEM (třeba stručné odůvodnění + na shledanou), ať už se mu zbytečně nevyvolává. Udělat nákupní rozhodnutí je přece čistě na vás. Nikdo vám potom nebude vystávat přede dveřmi ani kroutit krkem. Na obchodníka nemusíte hrát formu jako na svého strýčka nebo souseda. Tam je to čistě o obchodu. Buď je pro vás jeho nabídka dostatečně lákavá nakoupíte, nebo není vzhledem k ceně adekvátně přínosná a nic. Právě ono NE celý tento proces ukončuje čistým způsobem. Když k tomu přidáte odůvodnění, dává to ještě prostor pro to, že budou vaše výtky vyslyšeny a že prodávající přistoupí na prodej za požadovaných kritérií. Nebo alespoň odpoví v duchu "tomu rozumím, nedá se nic dělat, děkuji za vysvětlenou". A je to, zásadám slušného chování bylo učiněno zadost. Máte čistý štít. Jenomže to je potom všemožných událostí, které vysvětlují, proč se tehdy nebylo možné ozvat. Tolik úmrtí a pohřbů, že to muselo potkat pomalu celou dědinu, návštěv u doktora, že by chudák neměl čas na nikoho jiného, rodinných sešlostí, že by se ti prarodiče teda museli pilně činit a pobytů v zahraničí, že by zanedlouho snad přišli o české občanství, navíc jakoby snad nebylo užívání mobilních sítí po celé EU "zadara". Ale tak síla zvyku, že jo. Každý dělá, jakoby snad celý měsíc neměl pár okamžiků na napsání sms, poslání emailu, nebo krátký hovor. Je fakt, že u některých tak alespoň začnou konečně vyplouvat na povrch prozatím neprojevené herecké vlohy. Jsou takový experti, že by své nadání pro film nebo divadlo měli začít s okamžitou platností prezentovat minimálně na přijímačkách hereckých škol. Sice je totální trapárna, jak se nad tím někteří sami dokonce dojímají, ale tak snad nebudeme od herce, který hraje, očekávat sklony k sebereflexi.

Hlavní poblém nastává ve chvíli, kdy se člověk nastaví do "nákupního rozpoložení" typu:

"zboží od obchodníka prostě chci, nebo ho lépe řečeno zoufale nutně potřebuji, ale ani náhodou mu nehodlám zaplatit částku, co za něho požaduje, nebo udělám první poslední, abych to (nebo tolik) platit nemusel"

Takže začne různě zkoušet, předstírat, probudí se v něm ten prohnaný pud pachtící se po penězích a úspoře za každou cenu. Přejde do módu, ve kterém je ochotný dopustit se jakýchkoli podlostí. I když ani jedno z toho zdaleka neodpovídá pravidlům počestného jednání, v zápalu touhy ignoruje vnitřní hlas, který mu káže zachovat se správě. Navzdory jeho přání a moudrým doporučením, aby byl silný a obstál v této zkoušce, nedopouštěl se nečistého jednání, ho teď radši rychle zatlačí někam do hlubin v sobě samotném.

Peněžní nedostatek je krajně nepříjemný, to je snad každému, kdo žije v dnešním světě, naprosto jasné. Bez nich je člověk vesměs vystavený neustálému tlaku a plnění povinností. Nemůže si dost dobře dělat, co mu jeho nitro zrovna předhodí a sám tak uzná za vhodné. Všechno dneska něco stojí a když ne zrovna peníze tak spoustu vlastního času. Tak co bez peněz? Dokud nemá vydělané alespoň na své účty, ideálně i na tu dovolenou, může tak na kolo, nebo procházku do přírody. Ale to neznamená, že i tak nemůže být naprosto šťastný, přestože mu zároveň ještě zdraví pokulhává.

Touha po všem, co peníze mohou přinést, je naopak tak silná. Jakoukoli snahu o správné konání a sklizení dobrého pocitu za něj dal teď proto chladně stranou, na ten snad bude čas jindy, třeba u vnoučátek. Škoda že už nedokáže vidět, jaké škody si tímto jednáním způsobí, o co kvůli tomu ve skutečnosti přijde. Karma je totiž zdarma, Bůh vidí všechno a pozitivní pocity jsou nejkrásnější věcí na světě.

"Ale teď jde přece o keš, ne? Tak v tomto ohledu já neznám bratra, ani nemám žádné zábrany." Vidí před sebou jenom cíl v podobě peněz, které může ušetřit. Jeho mozkové závity mu šlapou na plné obrátky a hledají cestu k nim. Po této cestě je připravený pošlapat cokoli a kohokoli. Ujasněme si totiž jednu věc, uspořené peníze mají stejnou hodnotu jako ty vydělané. A ty teď on na pořízení něčeho tak zoufale potřebuje, nebo má tuto tendenci ze své minulosti vrytou tak hluboko v sobě, že podle ní činí naprosto automaticky.

Pro takového člověka jsou peníze materiální věc, kterou nesměle dal na první místo ve svých životních hodnotách. Vytvořil si tak na nich regulérní závislost, přehnaně po nich prahl, až se k nim připoutal. Představují pro něho něco tak důležitého, že se mu jich v zájmu jeho léčby paradoxně spíše nedostává. Ono jak jinak taky chcete vyléčit "závisláka" na něčem než právě tak, že mu věc, na které se stal závislý, odeberete a současně ideálně ještě znechutíte všemi dostupnými prostředky, aby přehnaná touha klesla pod nebezpečnou mez a on si tak dokázal odvyknout?

V tomto případě sice není život postiženého ohrožený pervitinem, za to ale je jeho duše ohrožená přilnutím k penězům. Jinak je scénář nedobrovolné léčby velice podobný. Člověku závislému na penězích, který přestřeluje ve vnitřní touze po nich, se jich moc nedostává. Nikdy se nemůže stát dlouhodobě opravdu bohatým, vždycky to "něco" (někdo) zhatí. Pravda je taková, že by se nad tím totiž "rozplynul" blahem nebo přehnanou pýchou. Ještě by zesílila jho připoutanost k penězům a hrozila by tím regulérní degradace jeho duše.

A v zájmu "vesmíru" je právě čistota a zdraví duše na prvním místě. Jenomže než aby léčený závislý na proceduru odvykání správně pohlížel a dokázal vydržet v odloučení od peněz v "psychiatrickém ústavu", pro dostání dávky je ochotný podstoupit prostě cokoliv. V tomto případě se vykrade jako nenapravitelný narkoman ven a při první příležitosti si ji ukradne. Nezdráhá se přitom lhát, krást, zabíjet. Stejně tak se pro pár peněz dokáže "finanční feťáček" nezdravě zahryznout, vyvíjet přehnaný tlak, dělat všemožné nepříjemnosti druhým a dopouštět se různorodých činů nečisté povahy. Pro to, aby do sebe mohl danou cestou ampulku s bankovkami vpravit, udělá vážně všechno, co bude v jeho možnostech a silách. Závislost je hrozná věc. Nejhorší na ní je ta téměř absolutní ztráta vlastní svobody a skutky, které je člověk ochotný pro její ukojení udělat. A co je víc než být svobodný a moct si dělat, co chceš? Třeba pocit vnitřní čistoty, naplnění, harmonie a hlavně lásky. Jo a taky k tomu budeš potřebovat peníze, to ale ještě neznamená, že si z nich uděláš modlu a budeš pro ně ochotný obětovat prakticky cokoliv.
Za peníze si dneska koupíš všechno kromě zdraví, říká se. Zdraví je to nejdůležitější. No, nevím, jestli tím není spíš štěstí. Jak můžeš být šťastný a nebýt zdravý? Jak můžeš být šťastný a nemít peníze? Ptají se lidé. No, na rozdíl od toho, že člověk musí být zákonitě šťastný, pokud je zdravý a k tomu má i peníze, to jde. Zdroj štěstí se může u každého lišit. Spektrum je to přitom široké. Někdo spatřuje to nejdůležitější ve svojí rodině a jeho blízkých, jiný v možnosti požitku, další v možnosti tvorby. Podle mě je štěstí primárně svobodě. O tom moct si svůj život rozvrhnout, jak sám uznám za vhodné, přičemž si můžu většinu času dělat, co chci. Nemuset se neustále omezovat, přizpůsobovat, ovlivňovat druhými a s klidným svědomím se řídit čistě vlastním vnitřním hlasem. To se s pošramoceným zdravím nedělá nejlíp, přiznávám. Bez peněz je člověk v tomto směru taky hodně limitovaný. Peníze a zdraví umožní vykonávat aktivity, které by jinak dost dobře dělat nešly.

Pokud nemá dostatečné peněžní zásoby a nebo adekvátní pravidelný příjem, pro jehož přiklánění na svoji stranu nemusí propracovat většinu svých dní, nejspíš se bude muset otáčet od rána do večera. Pro jejich získání se bude muset nejspíš dopouštět spousty různých, ne vždy úplně příjemných věcí. Skončilo ti dětství a začala dospělost? To se pro klid vlastní duše smiř s tím, že se budeš obracet od rána do večera ve vesměs opakujícím se koloběhu, aby sis odpracoval svoje, stihl se mezitím najíst, vyspat a spousty dalších věcí, bez kterých je život neúplný. Natož tak, aby si měl dostatek volného času na dělání si všeho toho, po čem zrovna uvnitř zatoužíš. To, co chceš, si podělej, dokud si "dítě", potom už je to hlavně o dělání věcí, které dělat musíš. A pokud nenajdeš svůj směr, něco v čem uplatníš své nadání, co tě odliší dostatečně od většiny, v čem budeš vyčnívat a co bys vykonáváním dokázal přetvořit v dostatek peněz (nebude to trh ochotný ohodnotit adekvátní peněžní úplatou) budeš je nejspíš muset vykonávat pro druhé. Jinými slovy na tebe čeká akorát tak řehole řadového zaměstnance, která se často podobá scénáři: vyždímat třeba jako citrón a zahodit. Že to zní moc "fotrovsky"? No jo, vítej v dospělosti synku, vítej v jednom kole. A že to vidím moc černě? Statisticky prý v životě skutečně uspěje 5% lidí, tak proč si myslíš, že bys mezi ně měl patřit zrovna ty? Statistika nuda je, ale taky je proti tobě. Tak se s tím radši smiř, než očekávat "bambiliony" a v realitě všedních dní se potkat akorát tak se zklamáním. Nebo se začni zavčasu odlišovat od ostatních a zařaď se mezi jedny z mála (ne mnoha) zdokonalováním něčeho "co ti jde, zajímá tě, pro co se zdá, že ses narodil". Ono to všechno vypadá moc pěkně, dovoluje si jed pohodičku, nezlomně věřit v sebe a svoji zářnou budoucnost. Dokud nezačne jít o peníze. Potom teprve uvidíš, co jsou lidé a svět skutečně zač. Nenech se ošálit systémem, ten ti štěstí v budoucnu nejspíš nepřinese. Ten by tě měl nejradši za ohrádkou ve stáji v jednom pytli s ostatními. Budeš muset sám.

Je dobré moct si dělat si cokoli, mít dostatek volného času na spánek, rodinu, vzdělávání, koníčky, pohodu. Taky je to ale o vnitřním uspokojení svojí "prací", moct dělat v rozumné míře v čase určeném pro práci, co člověka baví a být za to patřičně ohodnocený. Člověk často zápasí právě s časem a nedostatkem energie. I když už si ten čas uvolní, je tak ko, že má chuť den akorát tak proležet, aby byla energie a síla na další pracovní dny.

A i když už má člověk třeba jednou získá i hojnost peněz, zdraví, čas... Už je tak rozjetý a zvyklý fungovat, že neumí zastavit a užívat si to. Nejde cestovat, jak si vždycky přál, nevěnuje se o tolik moc víc blízkým, jak si vždycky říkal. Žene se dál, protože v tom leží jeho zdroj štěstí. Často se zastaví, připadá si neužitečný, zbytečný, onemocní, umírá. Jiný člověk dostane všechny tyto životní suroviny "jen tak", bere je za samozřejmé, neumí si jich vážit, nepřináší mu štěstí. Tak je to taky o celkovém stupni vlastního rozvoje, postoji, uvědomění pomíjivosti a plném prožívání jednotlivých životních momentů, vděčnosti za ně a celkové procítěnosti.

Pokud si toho totiž člověk neváží, neumí žít naplno a být šťastný ani s nimi, svůj život prožije tak nějak na půl, "progení v polospánku" k čemu mu potom jsou? Nedokázal by žít naplněnější a spokojenější život, nebylo by mu líp třeba chudému a majícímu poškozené zdraví? Třeba by potom ocenil zázrak přítomného okamžiku a zažil toho za rok tolik, kolik zdravý a bohatý nezažije za 20?.Člověk kempující v nedaleké přírodě může být klidně daleko šťastnější než ten, kdo obývá šesti hvězdičkový hotel na Maledivách. Všichni žijeme tady a teď, máme kolem sebe stejný svět a mnohem víc, než o materiálních věcech kolem nás, je to postoji, prožitku, možnosti žít si život tak, jak to odpovídá našim vnitřním potřebám. Každému udělá radost, když si může ze svého dne odnést nějaké nové poznatky, vykonat něco smysluplného, alespoň jeho mizivou část prožít podle vlastních představ, ideálně když ho pak celý může prožít v rámci svých možností naplno. Tak, aby se mohl po západu slunce zpětně ohlédnout a říct si, jo tak toto byl tento jeden den v mém životě a stál za to. Ne že další úmorná rutina od vstanu do ulehnu pro pár peněz nutných na pokrytí pravidelných životních potřeb.

Je logické, že peněžně bohatí lidé říkají, že nejdůležitější je zdraví, chudí lidé jsou zase často přesvědčeni, že tím nejdůležitějším jsou peníze. Na tom by se s nimi určitě shodli také nemocní. Myslím, že každý prahne po tom, čemu se mu zrovna nedostává a naopak se obává toho, co ho nejvíc ohrožuje. Umírající na svém smrtelné lůžku zase často tvrdí, že je mrzí slova, které neřekli a činy, které neudělali. Že se dostatečně neřídili vnitřním hlasem a nedělali, jak cítili. Kdyby si mohli vrátit v čase, byli by víc opravdoví. Život, každý jeden okamžik, který jim byl dán, by prožili naplno vděční a vědomí v přítomnosti. Neprospali by ho v té deziluzi nepomíjivosti, byli by bdělejší, probuzení. Co si říkali ostatní, že museli vydělat ještě jeden milion, nebo bylo nutné věnovat většinu životního času neustálému udržování už vybudovaného "impéria"? To v očích neodvratně se blížícího konce tak nějak ztratilo na důležitosti.

Myslím tím lidi, kteří se ještě za života najisto dozvědí, že umřou za nedlouho, je jim přinesena tato smutná novina doktorem nebo třeba nikdy se nemýlícím věštcem a je jim dopřáno se tak "v klidu" zamyslet nad uplynulým životem a zrekapitulovat prožité události. Nedlouho znamená třeba pár dní, měsíců, nebo jednotek let. Jinak jsme vlastně umírající všichni a dokonce nikdy s jistotou nemůžeme vědět, jestli náhodou nezemřeme ještě mnohem dřív, než tento člověk, třeba ještě dnes. Taková hitparáda a zázrak, že se člověk probudil, nic se za tu dobu neporouchalo, může vstát z postele a žít svůj život. Snad ještě smysluplným způsobem zvládne vybít baterky, uplatnit denní přísun energie, než znovu zase ulehne.

Slyšíte ty hodiny říkat "tik tak, tik tak", to se přelévá minulost v budoucnost přes bod, ve kterém se všichni teď nacházíme - přítomnost. Nezbývá nám, než v ní přebývat a prožívat ji. Ideálně naplno a vědomě. Být neustále zabraný v myšlenkách není dobré., ty jsou totiž položené buď v tehdy nebo potom. Ne v "teď a tady", kde se máme taky "sem tam" zastavit a jenom tak být. Pocity prožíváme v přítomnosti, myšlenkami jsme pořád v tom, o už bylo, nebo ještě ani nenastalo (a nastat nemusí).

Jenomže člověk má často pocit, jakoby tady měl být donekonečna a podléhá deziluzi naprosté stability a nezměnitelnosti. Dělá, jakoby s každou minutou neprobíhal postupný a nezastavitelný proces zániku všeho, jakoby snad nestárl a s každým nádechem se nezkracoval jeho čas na této zemi, jakoby mu život "aspoň do 70-tky" někdo stoprocentně garantoval a konec bylo něco, co bude tam někdy za dlouhou dobu. Možná z části taky kvůli tomu si často nedokáže dostatečně vážit přítomnosti, toho zázraku kolem a svého životního času, necítí totiž jeho nedostatek, nevnímá tu pomíjivost. Honí se za něčím od rána do večera, protože hold musí, nebo chce. Životem proletí jak šíp aniž by se mu podařilo trefit terč. Celé je to tak trochu plané. Naplnění, štěstí a vyrovnanost se mu dostávají v dosti omezené míře. Naopak často cítí spíš rozladěnost, prázdnotu a hojně plýtvá svým časem. Spíš se automaticky oddává planým činnostem, než aby se snažil pozorně prožít každý jeden svůj den naplno a dostal tak ze svého života možné maximum. Nechá se ovlivnit a semlet vším možným okolo, jakoby to snad z jeho pohledu nebylo celé hlavně na něm a o něm.

Empatie je dobrá vlastnost, o tom žádná, ale všeho moc škodí. Přehnaná touha rozdat se pro druhé může přinášet vážné problémy do obou táborů, hlavně do toho našeho. Apatie a předstíraný zájem o druhé, kdy ve skutečnosti jsou nám naprosto ukradeni, taky není tak úplně ok.

Jsme společenští tvorové, máme toho mnoho společného včetně zakódovaného "pudu pospolitosti", takže většina z nás přítomnost druhých lidí potřebuje, i když si to mnohdy neuvědomí, nebo nepřizná. Někdo společnost druhých vyloženě potřebuje, naplňuje ho. Někoho pocitem štěstí pocházejícího z jeho ryze společenské povahy. Prostě miluje být mezi lidmi a ještě víc pak středem pozornosti. Jiného zase energií z druhých lidí, kterou si doplňuje vlastní energetický deficit. Sám se cítí tak mizerně, že musí "vypadnout" mezi lidi a podvědomě (někdy dokonce vědomě) si z nich doplnit své zásoby energie. Ty zase za chvilku vyčerpá, ale alespoň na chvíli mu pomohou. Druzí, z kterých si štědře bere, chytají v jeho společnosti mdloby, schne jim jazyk, potí se dlaně a pomalu neví, jak se jmenují. A stopy po štěstí v jejich přítomnosti jsou pryč. Vampírům taková společnost udělá dobře, chytnou barvu na lících, zvedne se jim nálada. Lidé dusící v sobě vzteky, hněvy nebo třeba deprese se hezky vyventilují, podělí se o své potlačené vnitřní emocemi s čistými lidmi, kteří tyto negativní energie pochytají jak motýli na louce. Jim se taky zčistajasna uleví, když se jim úspěšně podaří všechen ten svůj vnitřní brajgl roznést a takzvaně diverzifikovat mezi druhé. Jenomže jejich oběti jsou na tom potom o poznání hůř, dát se zpátky do normálu jim zabere při nejmenším dva, vesměs "proloudané", nepracovní dny. Chodí o ničeho k ničemu, připadají si jak přetažení palicí a to rozhodně nejenom z množství pozřeného alkoholu. Udělali by mnohem líp, kdyby byli bývali nikam nechodili. Oni jsou totiž ti, kteří společnost lidí ke štěstí nepotřebují. Málo kdy jim totiž sedne, stane se tak jedině tehdy, kdy se v ní nenachází takoví "cucači".

Jako lidé toho máme mnoho společného. Už jenom z přirozenosti vlastního nastavení bychom se měli zajímat o druhé a být v rámci vlastních možností vstřícní, nápomocní. Ve finále jsme jeden organizmus, jestli je pravdou, že nás stvořil jeden Bůh, jsme v přeneseném smyslu jeho děti a tím pádem sourozenci. I když bych vlastní sestru někdy nejradši zaškrtil, snažme se chovat k sobě přijatelně. Být ohleduplní ke společnosti, nebýt přehnaně sebestřední, agresivní, natož pak zákeřní. V těle taky existují buňky, které se vzepřeli celému organismu a parazitují na druhých. Víte jak se jim říká? Rakovinné. Je opět potřeba najít to své ideální rozpoložení někde poblíž zlatého středu. Nerozdávat se nezdravě moc, zároveň nebýt surově lhostejný k druhým, jejich pocitům a potřebám. Jednoduše se snaž chovat k druhým tak, jak si v pohodě s tím, aby se oni chovali k tobě.

Jen tak mimochodem, přehnaně empatický (citlivý) člověk má tendenci spíš přicházet o vlastní energii při kontaktu s druhými lidmi, možná protože je nastavený do režimu hojného rozdávání. Neumí si vytvořit "barikádu", dostatečně se uzavřít před druhými. I když už vyzkoušel všemožné metody, některým se stále daří proniknout jeho obranným "štítečkem" jako noži máslem. Možná by se měl víc uzavřít vědomím, že jsme tady každý sám za sebe, že na prvním místě musí být on, jeho život a štěstí, až na druhém druzí. Že každý prožívá to, co si zaslouží a musí a nám nepřísluší to hodnotit a už vůbec ne přehnaně prociťovat. Vnímat víc svoje já v přítomnosti, svoje pocity a nenapojovat se tolik na daného člověka. Život si budeme muset odžít sami, nikdo z nich nám v tom nějak extra nepomůže. Vlastní trápení s námi sdílet nebude, náš životní čas a energie je naše, je to dar, je potřeba si ho vážit a ne "rozdávat na potkání". Každou její špetku budeme potřeboval a můžeme uplatnil daleko smysluplnějším způsobem, než ji "rozflákat" na posezení a při pár minutovém "pokecu". Ale jak říkám, u některých lidí to je velice náročný, ne-li nemožný úkol a je proto lepší se jim prostě vyhnout obloukem. Z takového přehnaně empatického a zbytečně "na silu" hodného člověka si totiž lidé často berou. Jenomže se u něho potom začne projevovat její nedostatek, nemá jí dost pro plné prožívání přítomnosti, přichází o pocit štěstí a lehkosti v ní. Potom si ji buď chtě nebo nechtě vezme od druhého, nebo bude muset počkat na její obnovení. Což, jak sem psal, u takových lidí nebývá hned. Ve finále je takovému člověku líp o samotě, protože se tak nemusí neustále potýkat s úbytkem energie a pociťovat na sobě všemožné projevy "neosobní karmy". Jen málo kdo má to štěstí, že, když už o energii přijde, mu aura obratem samovolně naroste do původních rozměrů. Takový člověk má tak silnou odolnost, že o ni ani vůbec nepřijde, nebo jenom o "píď". Prostě má od narození hromadu energie a z takového člověka si druhý nevezme, ani kdyby se... "Stejně tak apatický člověk je " v pohodě", málo komu svoji energii dá, drží si konstantní vlastní energetickou auru. Neprociťuje to zbytečně, zájem v některých situacích buď jenom předstírá, nebo se nesnaží ani o to. Většinou je to on, kdo si z druhých snadno vezme, pokud má nedostatek, aniž by si to uvědomoval. Apatičtí v čínském horoskopu bývají lidé narození ve znamení kohouta, těm prostě nebylo dáno do vínku přehnaně řešit a upřímně se zajímat o potřeby druhých. Řeš moje vlastní zájmy nebo si "odžbleptej" to svoje a mazej. Já, já, já. Asi cítíte, že to není negativní vlastnost jenom na kurníku kokrhajících kohoutů, kteří chtějí být jedinými pány na svém smetišti. Ve zdravé míře je to v pořádku. V přehnané je to extrémně egoistické a směšné.

Jenomže člověk často dostatečně nežije svým nitrem, nevychází ze svých (po)citů a neřídí se jimi, i když jsou tyto dle Lazareva primární, protože jsou spojené s podvědomím (nejenom vědomím). Vychází tak z nevyčerpatelné studnice, ve které jsou uložené všechny důležité informace z historie i zítřků lidstva, k němž máme právě díky nim podvědomý přístup. V podvědomí prý máme všichni uložený dokonce i datum a způsob svého úmrtí, stejně jako všechny minulé i budoucí události, ale naše vědomí k této informaci nemá přístup. Mělo by to nejspíš neblahé účinky na naši psychickou pohodu a celkově kvalitu a možná i délku "zbytku" prožitého života.

Moderní jedinec v drtivé většině případů upřednostňuje racionalitu, myšlení, čerpá tak z krátkodobé osobní zkušenosti pocházející čistě z vlastního života, z toho, co se naučil z několik mála "poslechů a textů", z toho mála, co sám prožil. Nad situací chce mít kontrolu, proto používá raději racionalitu, i když je tak trochu domnělá. Pozitivní emoce a city považuje za cosi těžko kontrolovatelného, uchopitelného, nevyzpytatelného. V životě ho spíše svojí autentičností ohrožovali, vystavovali ho různým rizikům, nepříjemnostem a v neposlední řadě taky zklamáním. Tak se je naučil většinu času radši ignorovat, potláčet tam někam dovnitř, nechat je nevyslyšené, nevyřčené, nevykonané. Celé ty roky neznamenali hlavního průvodce a ukazatele jeho dobrých rozhodnutí na životní cestě. Nebyly pro něho hlavními značeními u cesty, radši se díval ven, řídil okolím a xkrát z cesty sešel. Teda ne že by z toho neměl zkušenost a nikdy by teď nebyl takový, jaký je, kdyby se tak nestalo. Tak kdo ví, třeba je "jenom" vedený a všechno tak mělo být? Každopádně to tam celou tu dobu měl, "přímo pod nosem", ten nenahmatatelný pocit někde mezi levým ramenem a pravou kyčlí, který si jenom chtěl žít svým vlastním životem. Teď, i když bychom se ze všeho nejradši začal znovu cítit jako "malí kluci", probudili znovu ve vyprahlém nitru tu zdrojnici a začali z ní znovu čerpat, řídit se podle svých pocitů, začínáme si s dávkou lehkého zděšení uvědomovat, a že to nebude "jen tak" a že se z takové citové otupělosti a prázdnoty bude za ty roky jenom stěží vycházet a že to bude chtít řadu změn, aby se tak mohlo aspoň částečně stát. Hold když jsme tomuto vlaku kdysi zcela vědomě zamávali, nebo jsme ho v sobě nechali odumřít druhými lidmi, zažitými bolestmi a nelítostným systémem, nebude ho až tak snadné dohonit. Ale tak naštěstí jsme si to uvědomili, cítíme vnitřní touho a máme na to vědomé prociťování ještě "spoustu" dní. Minimálně zbytek stránek knihy našeho života. Její zbylý obsah, co a jakým způsobe do ní ještě napíšeme, to je "čistě na nás".

Čerpá tak vodu z prťavého rybníčku na vesnici a ne na pohled nekonečného moře. A ještě se přitom egoisticky tluče do prsou, jak jakoby neexistuje nic, co si nemůže osahat, co není možné logicky uchopit, pochopit, prostudovat, propočítat. Uznává jenom to fyzické.

Omezené myšlení mu neumožňuje přijmout podstatu, že se zdroj jeho životní energie, z které po celý život čerpá, nachází mimo jeho mozek. Pokud se nezaměří správným směrem, bude ji neustále čerpat, ale na pokud se nebude věnovat i doplňování, povede to k jeho postupné degradaci a zániku. Někdy je hold potřeba vyvětrat v pokoji a zalít kytky. Takovému člověku je ale cokoli dostatečně neuchopitelného naprosto cizí. I tak, pokud má správné hodnoty, může žít daleko lepší život z "křesťanského, Božího" pohledu, než 86% lidí pravidelně navštěvujících kostel. Ani k tomu nebude potřebovat žádné poučky a pochopit "vesmírné zákony". Stejně, jako není možné házet všechny lidi do jednoho pytle, je povrchní označit celou církev za špatnou, Boží chrám za zbytečný, zastaralý, pozlacený a přerostlý barák a Boha za neexistující nebo přinejmenším dosti krutou entitu. Pravda je vždycky někde mezi. V každém společenství jsou chybující a označit proto celý spolek za špatný je poměrně primitivvní. Na vině jsou po něčem se pořád pachtící lidé. Podle mě víra při nejmenším představuje příležitost k vlastnímu rozvoji, zmoudření, zlidštění v dobrém slova smyslu. Člověk v tom není sám, někomu, komu na něm záleží, se každým pocitem a skutkem zodpovídá. "No vždyť to říkám, že je to pro slabochy!", "ano. já přiznávám, že jsem slaboch, Vy snad nejste? Tak počkejte, až si natlučete a spadnete na prdel." Jenom se člověk musí nechat oBohatit, dát pryč myšlenky, předsudky, navštívit kostel jakožto "svaté místo, Boží dům", zastavit se, otevřít se v přítomnosti, přestat pořád řešit druhé, co bylo, bude...

Svět je bojiště samých protikladů a to možná právě proto, aby ve všem byla nastolena rovnováha:

žena, muž / noc, den / narození, smrt / hodný, zlý / malý, velký / slaný, sladký / ........................

Podle mě je klíčové nezacházet v ničem do krajností, nedotýkat se pokud možno extrémů a udržovat se někde na půl cesty mezi jinem a jangem. Zde je zdravé hledat štěstí.

Možná ne tak úplně nadarmo se říká, že ďábel (zlo) se nachází v krajnostech, kdežto dobro ve zlatém středu, vše však pochází od Boha a vše se k němu taky vrací.

Je žádoucí žít tak, aby měl člověk dobrý pocit z každého prožitého dne, aby si z něho odnesl vzpomínku na radost, přínos, posun.

Aby se mohl ohlédnout a říct si, že se odvážně řídil svým vnitřním hlasem, nezpronevěřil se ani se nezaprodal, udržel si čistý štít a nesešel ze své cesty. Že dělal, co mohl, bylo v jeho silách, prožil den správně a dosáhl vnitřního naplnění. Aby nemusel trpce litovat a tlouct se do čela za to, čeho se dopustil, na co úplně rezignoval, jak planě naložil s celým svým životním úsekem.

Aby nevyměnil čistotu svého já a dobrý pocit z něho za nic na tomto světě. Je to totiž kompas, který když se porouchá, těžko se žije život správně. Je vhodné se neustále zdokonalovat a nahlížet do svého nitra pro správné směřování. Prosit za vedení, schopnost moudrého rozlišování (zrna od plev), sílu ke správným rozhodnutím (slovům a činům), dar správného pohledu (na "věci" uvnitř a kolem), opravdově vidět, vědomě a plně žít svůj život v přítomnosti.

Takový "přepřemýšlený" člověk se neustálým šrotováním mozkových závitů dostává buďto do minulosti nebo naopak do budoucnosti. Je doslova zaseknutý a žije svůj život v předtím nebo v potom. Často z obav o svoji budoucnost nevypne hlavu, chce mít nad ní pokud možno absolutní kontrolu, chce mít svoji budoucnost pevně v rukou, jak se někdy s oblibou říká, což zachycuje snahu o vyvarování se pro něho nepříjemných situací za každou cenu. Právě přemýšlením získává v tomto směru domnělou jistotu. To pro něho představuje jedinou možnost, jak se vyvarovat problémům v budoucnosti. Nepřipouští si, že je to taky o tom, jaké karty mu byly rozdané a že pokud je chce změnit k lepšímu, měl by se spíš začít urychleně soustředit taky na vlastní zdokonalování. Že jsou pocity mnohonásobně silnější než myšlenky? Že je potřeba přijímat přítomnost, zrovna v ní žít, vycházet ze svého "středu", řídit se vlastní intuicí a na jejich základě taky konat? To mu tak nějak uniká, nebo na to zvysoka kašle, spoléhá se čistě na svůj rozum. Snaží se si svůj osud permanentním šrotováním tak trochu znásilnit.

Vychází přitom ze svojí "prťavé" informační zásoby. Myšlenky vychází z vědomí, těch několika mozkových svalů. Nevyužívá daleko obsáhlejší a moudřejší zdrojnici informací, kterou je naše podvědomí. Tam jsou prý uložené všechny informace o minulých i budoucích událostech celého lidstva, takže "trochu" rozsáhlejší zbrojnice. Do té máme přistup prostřednictvím našich pocitů, které jsou s ní spojeny. Takže právě naše (po)city jsou nositelé daleko moudřejších informací a čerpat z nich tak dává předpoklad trefným rozhodnutím. Navíc člověk nacházející se ve svojí hlavě, pohybující se neustále ve spleti myšlenek se se svojí bytostí nenachází v přítomné dimenzi "tady a teď". Své pocity se většinou snaží naprosto ignorovat, neuznává jakýkoli stupeň předurčenosti, nenechává to na osudu. Ono to nemusí být zákonitě zlé, pokud upřednostňuje čin před kalkulem, stejně při tom nejspíš intuitivně (automaticky) vychází pocitu (...), aniž by si to sám uvědomoval. Možná se potom loutka přehnaně pyšní tím, jak skvělé divadlo se jí podařilo zahrát, ale tak určitý podíl na tom bezesporu má. Ale ať už je to celé čistě naše zásluha, nebo jakkoli pidi-podíl na tom ve skutečnosti máme, hlavně "nezapšknout", odvážně následovat svůj vnitřní hlas a vykonávat. Když při tom nepůjdeme proti vlastním pocitům, budeme na jejich základě dělat dobré skutky a zlepšovat náš charakter, ani na tom vlastně moc nezáleží.


Nahoře už je stejně o všem rozhodnuté, tak na co se přehnaně stresovat. Co se má stát, to se stane, bez ohledu na naše pachtění. Je potřeba brát život takový, jaký je a jak přichází. Zodpovědný za to je náš celkový vnitřní stav, jeho harmonie nebo naopak rozladěnost. Na ten je potřeba se soustředit a dělat žádoucí úkony pro jeho zlepšení, chceme-li zlepšit svůj osud.

Schopnost myslet a logicky uvažovat nám nebyla dána jen tak pro nic za nic, to je víc než jasné. Jsou logicky situace, kdy vyloženě nutné se zastavit a zamyslet. Jenomže zase, všeho moc škodí. Lidé se snaží vymýšlet nejlepší možné řešení i v situacích, kdy je potřeba čistě konat. Místo toho, aby dali na svůj vnitřní hlas, pocit, intuici, který jim často během okamžiku předloží správnou odpověď, aniž by museli zprovoznit jediný mozkový závit, pro jistotu nad tím ještě polemizují, zvažují to z to ještě celé z nespočtu různých stran a úhlů pohledu, aby nakonec docílili stejného, ne-li dokonce s trochou paradoxu ještě horšího rozhodnutí. Navíc neustále tu mozkovnu na plné otáčky žhavit, to stojí spoustu energie. Nakonec jsou z toho akorát tak vyčerpaní, podobných rozhodnutí, kterých je za den čekají stovky, nezvládnou udělat tolik a tak je často s pocitem paralyzování raději odkládají na potom. I kdyby se vám v určitém počtu případů podařilo díky takovému dumání přijít s lepší "odpovědí", než která vám byla předložena vnitřním hlasem na "první dobrou" za několik pikosekund po postavení se před dané rozhodnutí... Stojí vám to za to? Ano, důležitá rozhodnutí si pochopitelně žádají svůj čas. Stejnou taktiku se zřejmě neoplatí mít při luštění slovní úlohy. Správnou odpověď si nejspíš okamžitě "nevycucáte z prstu" díky intuici a podvědomí. Tady je každopádně řeč o přehnané tendenci přemýšlet ideálně nonstop od probuzení do ulehnutí a to nad kdejakou "ptákovinou". Řeč je o absolutní ignoraci lehkosti bytí, kterou si máme možnost navodit díky jednoduchému cvičení nádech, výdech, tady a teď".

Jenomže lidé jakoby dneska hold neuměli tu hlavu vypnout a žít víc pocitem. Nedokáží se vědomě otevřít, žít přítomným okamžikem, pokorně a s vděčností přijímat, co jim do něho z budoucnosti přichází a zarážet nad tím zázrakem okolní krásy. To radši zadumaní řeší to, potom to a zase tamto. Hold nároky na dnešního člověka jsou často přemrštěné a co jinému mu taky zbývá? Ve vlastním zájmu, abychom si nenechali život "proplout mezi prsty" a možná se z něho taky jednou nezbláznili, je zkrátka nutné umět si taky někdy najít čas na vědomé zastavení, prostě jenom tak být a vnímat okolí.

Jiný jedinec zase silně ulpěl na některé události v minulosti, představě nebo osobě. Lítost, trauma nebo naopak prožité blaho ho neustále stahují zpět, nedokáže se vysvobodit, uzavřít svoji minulost, přijmout svou přítomnost a být skutečně volný v tomto okamžiku. Není dostatečně otevřený, nečerpá energii z přítomného spojení. Naopak se uzavírá a nebývá schopný správně přijímat do přítomnosti přicházející myšlenky, podněty a události reflektující jeho vnitřní stav. Jenomže lásku je možné plně pociťovat a život prožívat jedině v přítomném okamžiku. Člověk přehnaně inklinující ke své minulosti nebo budoucnosti není schopný adekvátním způsobem žít v "tady a teď".

Člověk závislý na budoucnosti se o ni buď strachuje a z pohledu čínské medicíny si vyčerpává energii ledvin a dostává se mu do nich strach, nebo pociťuje úzkost, která se ukládá do plic. Člověku žijícímu minulostí se minulá událost nebo člověk doslova uložili do některého z orgánů nebo jeho drah. Hněvem bývají poznamenané játra, vztekem žlučník a často mu to taky leží jak se říká v žaludku. Je potřeba to jednou pro vždy vyhnat ven, přestat se strachovat o svoji budoucnost například tak, že svěříme důvěru do rukou Bohu. To sice nemusí nutně znamenat, že nás nepotká nic zlého. Na druhou stranu, k čemu je nám všechen ten strach a úzkost, když nahoře už je o všem rozhodnuto. Co má být, to bude. A my se můžeme stavět na hlavu, užírat a bát se. Nebo to odevzdat, pustit a soustředit se na to, co dokážeme ovlivnit tady a teď - vlastní změnu k lepšímu a na vědomé vykonávání jednotlivých úkonů naplno. Jenom tak můžeme dojít k lepší budoucnosti a při nejmenším tak prožijeme alespoň naplněnou přítomnost, i kdyby to mělo zítra celé skončit. Dá nám to sílu konat tehdy, kdy jedině můžeme svoji budoucnost ovlivnit, což je jedině teď. Co bylo, to už nezměníme a co bude, to do určité míry neovlivníme. Ale tu část, kterou ano, tak jedině citem, myšlenkou, slovem nebo skutkem v přítomnosti. Na ty je nutné se soustředit, zdokonalovat. Život se žije jedině v přítomnosti, v ní je vhodné být "zamčený". Takové uvědomění může pomoct hodit stranou všechny zbytečné a přehnané obavy a úzkosti o zítřek, zároveň rozplynout blokády a připoutanosti ze včera a naplno se soustředit na jednotlivé úkony v přítomnosti. Pěkně krok za krokem., krok sum krok, chcete-li. Ne se utápět někde v předtím, nebo obávat o potom. Jsou věci, které nevymyslíme, ty je potřeba si prožít. Vyvětrejme konečně v pokoji, vynesme ty zvadlé kytky, vyžeňme nežádoucí pachy, které parazitují na našem pocitu lehkosti, svobody a štěstí. Zítřek, pokud vůbec nastane, bude mít svého trápení dost. Dostaňme co nejvíc z přítomného okamžiku. Naplno, otevřeně a vděčně, sám, tady a teď.

Představte si takového tenistu, který není schopný pustit pokažený míček, pořád se jím užírá, nechává si jím zprotivit celou hru. Jak kvalitní hry bude schopný dosahovat, s jakou lehkostí, razancí a přesností bude schopný vést jednotlivé údery? Umožní mu to lépe naplňovat hlavní účel jeho pobytu na hřišti, uplatnit všechny ty tisícovky hodin ustavičné dříny? Ne. Proto se musí v zájmu dosažení TOP výkonu naučit už provedené výměny (rozhodnutí a činy) pouštět bez ohledu na jejich úspěšnost. Jen jeden úder a potom další. Čím víc se jich podaří, čím víc bodů se nahraje, tím jsou šance na výhru v zápase vyšší. K tomu je nutné být v plném spojení se sebou a konat v přítomnosti. Zkuste si na druhou stranu předbíhat, začít se obávat o budoucí "fiftýny", rozklepou se vám kolena a jste namydlení. Další míček přijde, to je víc než jasné, ale teď je potřeba soustředit se čistě na ten přítomný. Ten je potřeba uhrát. Prohlédněte si ho do posledního chloupku a prásk. Jen se zamyslete a zastavte se na delší dobu než několik "milisekund", co z toho asi tak vznikne? Myšlenky je nutné vypnout, spojit se se svým nitrem, udržovat se s ním v jednotě, dobře naladěný, bavit se a užívat si hru, brát ji jako "školu" s neustálým prostorem pro zvládnutí zkoušky a zlepšení, snažit se zahrát míčky co nejlépe a tak zdokonalovat kvalitu svojí hry. Stojíte tam sami za sebe, čekáte snad, že za vás kdokoli cokoli udělá? Že vám pomůže? Čekat můžete tak maximálně na jednotlivé míče a s chutí aktivovat každou část svého těla pro zahraní co nejpreciznějšího úderu. Postoj, hlava, nohy, střed těla, nápřah a bum. A znovu, další, úder za úderem. Jenom tak se dá jednou vyhrát. Ale bez ohledu na výsledek, vy pracujete a tu aktivitu si užíváte. Za tu snahu o vlastní zdokonalování se vám dostává uspokojivého pocitu vnitřního naplnění. Ten je pro vás společně s vyplavujícím se endorfinem dostatečnou odměnou. Stejně tak je užitečné přistupovat k životu. Úkol za úkolem.

Takový přehnaně přemýšlivý člověk většinou stojí na místě a energeticky si zase vyčerpává slezinu, což způsobuje přehnanou chuť na sladké, často ho přemáhá únava, zažívá vnitřní neklid a podléhá depresivním stavům. Dnešní svět ale inklinuje k tomu, že myšlení a chytrost oroduje, vytváří si z nich modlu a v nemalém počtu lidí vzniká takzvaná agrese na intelekt. Chytrost a vysoce intelektuální chování jim nanejvýš oponuje a naopak hloupost je přehnaně pohoršuje. Pro dosažení nebo zachování intelektu by udělali první poslední, klidně pošlapali čistý cit, zabili lásku. Stejně tak jiní lidé tíhnou třeba ke vztahům, morálce a mravnosti, ideálům, spravedlnosti nebo penězům, úspěchu a jiným materiálním požitkům. Potom jim do života musí přicházet pravý opak toho, po čem tak prahnou, to znamená hlupáci, pěkné vztahy rozbíjející lidé, nemravní a nemorální, neidealizované a nespravedlivé situace, chudoba, neúspěch a nedostatek požitků. Tyto pro ně bolestivé situace mají za úkol rozbíjet blokádu v podobě agrese a uvolnit tak místo pro nejvýše postavenou a nepomíjivou lásce, umožnit její proudění. "Lásku, lásku, vy jste taky dobří hipízáci, sluníčkáři...". "No jo, o čistotu tohoto citu tady jde prý především, tak ať si z toho každý vezme svoje, i když je pravdou, že jsme si to tady my lidé stihli pěkně pokroutit."

Pokud máte pomýlený žebříček hodnot, uctíváte falešné bůžky a z pomíjivých hodnot si vytváříte modly, hrozí vznik připoutanosti a souběžně s ní také růst vnitřní agrese. Ta potom vytváří pomyslný obranný val, který zabraňuje proudění lásky do duše.
Když potom její hodnota překročí přípustnou mez, začnou do vašeho života přicházet bolestivé události, které budou mít za úkol svojí nepříjemností rozbíjet tuto deziluzi. Jejich prostřednictvím a způsobovaným utrpením budou zbožšťované tendence pošlapávány.

Aby měla taková automatická léčba svůj tížený efekt, musí se tak dít v přímém rozporu s tím, co uvnitř sebe přehnaně vyzdvihujeme, po čem tak prahneme, před čím se klaníme, čím jsme se nechali zotročit. Musí nám to být tímto způsobem znechuceno, aby se agrese začala snižovat pod nebezpečnou hranici a nehrozilo tak trvalé přilnutí k tolik zbožšťované záležitosti, nedošlo k nevratnému poškození duše.

Máme na výběr, jestli bude k podobným "životním lekcím" docházet zcela automaticky na nedobrovolné bází, nebo se zavčasu rozhodneme přehodnotit svoje celkové nastavení, minulé pocity a skutky, postoje k sobě a druhým, vnímání a nazírání na svět a změníme se tak žádoucím způsobem k lepšímu.


Řekněme, že se radši rozhodneme upřednostnit druhou variantu, tedy jít takzvaně "po dobrém" cestou opravdové změny. Pokud se vydaří, zvýšíme tak spolu s ní také šance na:§


K tomu je ale nejprve nutné snížit danou agresi pod nebezpečnou hranici, to znamená ideálně úplně odstranit vzniklou duševní závislost.

Jak třeba na to:

Abychom to dokázali, měli bychom nejprve přijít na to, k jakému typu agrese inklinujeme, s jakým typem závislosti máme tu čest? Je potřeba odkrýt, na čem uvnitř sebe:

• tak urputně bazírujeme?
• máme skon ulpívat?
• si tak skálopevně zakládáme?

co pro nás představuje tak důležitou hodnotu, na čem si "nelítostně" zakládáme a co v nás vyvolává přehnané pocity radosti nebo naopak zklíčenosti?

Nutno přiznat, že vnitřní agrese nebývá pro jejího nositele snadno odhalitelná. Těžko se přesně definuje její kořen, hlavní zdroj a příčina. Proto je vhodné za tímto účelem vyhledat vhodného "léčitele", který je schopen ji odhalit, přesně definovat a taky ideálně doporučit vhodné kroky vedoucí k jejímu opravdovému odstranění, vašemu "vyléčení".

Často se totiž přenáší jako určité "karmické zatížení" z pokolení na pokolení a představuje tak "rodový trest" za vážné provinění proti čistotě a přirozenosti, za hřích, kterého se naši předkové dopustili upřednostněním inkriminované hodnoty. Málo kdo si ji vytvoří v takovém rozsahu "v tomto životě". Nutno dodat, že pokud ji nezastavíme my v tomto životě, bude nejspíš pokračovat dál na naše potomky.

Jakmile zjistíme "odkud vane vítr", je nejvyšší čas dát tuto duševní modlu (nezdravou tendenci) odpovídajícím způsobem nadobro pryč. Začít provádět úkony potřebné k tomu, aby se přehnaná a tím pádem nezdravá tendence dostala do normálu, na zdravou úroveň a místo, kam v našem životě patří, kde nepředstavuje žádné zvýšené nebezpečí.

Je potřeba si ji takzvaně "odmodlit" a změnu k lepšímu potvrdit žádoucími "emocemi a skutky". Vlastní pocity nedokážeme předstírat. Na této úrovni nikoho neoklamete, dokonce ani sami sebe. City jsou nadřazené pouhým myšlenkám, umí se daleko snadněji dostat do našeho podvědomí, "do duše" a být tak nositelem skutečné změny k lepšímu.

"Jak jako odmodlit?"

Například tak, že si opravdově uvědomíme a budeme neustále připomínat určité věci s nutnou dávkou doprovodného procítění tak, aby do nás mohli proniknout způsobit žádoucí zlepšení. Takové to povrchní a neupřímné "jen tak aby se neřeklo" nezmůže nejspíš nic.

Váš prožitek musí být opravdový, aby dal vzniknout trvalé změně vašeho vnitřního stavu k lepšímu. Uzdraví-li se kořen, brzy dojde řada taky na jeho větve a listy. Doprovodným efektem dokazujícím dobře odvedenu "práci na sobě" pro vás potom budou taky žádoucí změny k lepšímu na fyzické úrovni: těla a budoucích událostí.

Potom, pokud k tomu ještě dostaneme šanci, budeme nejspíš vystaveni různým zkouškám, abychom v praxi skutkem dokázali, že skutečně došlo k žádoucí změně v cítění, vnímání a uvažování. Zkrátka že se náš vnitřní obraz světa, který se musel "rozbít na malé součástky" a nazpět poskládat, dostatečně pročistil a zlepšil.

Jinak se taky může stát, že se náš sklon opět vrátí do "starých kolejí" , upadneme zpátky do stejných emočních a myšlenkových vzorců a agrese se postupem času nejenom vrátí do původní hodnoty, ale dokonce tuto úroveň přeroste, čímž si založíme na ještě vážnější problémy v našem zdraví a osudu. Je to podobné, jako když se odnaučený kuřák začne pomalu, nenápadně vracet zpátky ke své závislosti na nikotinu. Když není dostatečně disciplinovaný, první je to jen jedna výjimečná cigaretky na nervy. Jenomže potom postupně zvyšuje dávku, zase mu to zachutná" a to až tak moc, že nakonec často končí u paradoxně ještě většího množství vykouřených cigaret za den, než kolik do sebe inhaloval před započetím oné abstinence. Toto přirovnání si můžete klidně převést taky do alkoholu, hazardu, drog, nebo jakéhokoli jiného typu závislosti. A že jich na tomto světě je. Nejenom těch materiálních, ale taky duchovních, které v sobě ukrývají hrozbu ještě markantnějšího nebezpečí pro člověka, který v nich začne "přestřelovat".

Až by se hodilo lidově říct, prosím vás strčte si tu .... do ... . Ježíš používá výrazně vlídnější slova a po opravdovém odpuštění hříchů a vnitřním vyléčení, které se za nedlouho projeví i na vnější úrovni říká:

jdi a už nehřeš (aby Tě nepotkalo něco horšího).

"Jak jako poznám, že čištění probíhá, že jsem na správné cestě?

To, že se daří "prokletí" odblokovat, zaručeně poznáte na procesu samotné očisty, prožívaných okamžicích a vlastních emocích. Ucítíte příval nepopsatelné, nádherné a čisté lásky. V tomto světle bude jakékoli vaše dosavadní "lidské pachtění" za "vším možným" naprosto nicotné a jevící se jako "hloupý žert". Vynoří se ve vás příval lítosti nad tou citovou otupělostí, ve které jste žili a dopouštěli se tak planého konání a nedobrých skutků. Potečou proudy pravých slz. Upřímných a očistných. Najednou, na malý moment správně uvidíte, budete schopni moudře rozlišit. Vrátit se zpátky do "té špíny" se vám nejspíš ani nebude moct chtít. V závěsu ucítíte obrovskou úlevu, jakoby vám někdo z duše odvalil balvan, doprovázenou pravou radostí, pocitem štěstí a skutečnou touhou jednat správně, dál už nehřešit. To pro vás už taky bude daleko snadnější, půjde to s mnohem větší lehkostí, až by se dalo říct skoro samo, jakmile z vás bude smyta všechna ta špína, sňata zátěž a odstraněna "kletba", které vás uvnitř svazovali, zotročovali, ubírali tak na vaší svobodě a výrazně ztěžovali konat čistě. To vás najednou zasáhne jako "blesk z čistého nebe". To se vám na moment otevře a bude vám ukázána podstata.

neboť já jsem cesta, pravda i život (kdo věří ve mě, neumře navěky, ale má život věčný)

Jezero se ale postupně zanáší a je proto vhodné ho pravidelně očišťovat od všemožných nečistot, odvalit napadané kameny a jiné nánosy bahna. Aby mohlo lahodit svojí průzračností, být tak ozdobou v přírodě a ku prospěchu ostatním, je žádoucí tak udělat i s přitékajícími a odtékajícími potoky. Teprve potom může voda zdravě cirkulovat, aniž by docházelo k jejímu průběžnému znečišťování a hrozilo opětovné zanesení. Stejně tak je i u nás lidí potřebné se vnitřní usebranosti a hygieně věnovat pravidelně v průběhu celého života. Přece jenom jsme jenom "slabí, nedokonalí a chybující - hříšní". Nebo vy snad nejste? Tak to blahopřeji.

Proč je tolik důležitá pravidelnost? Stačí si říkat, že to funguje stejně, jako když se jdeme najít, napít, nebo... Taky nepředpokládáme, že nám vykonaná potřeba a vytvořené (nebo uvolněné) zásoby vydrží do konce našich dní. Navíc stejně jako se daný nános vytvářel roky, dostal se hluboko, je naivní se domnívat, že bude k jeho odstranění a ošetření stačit jedna "seance, hodinka".

A jak pravidelně? To záleží na člověku, na stupni jeho "zatížení, harmonie, karmy". Někdo nemusí, protože se dřív on nebo jeho rodinná linie nedopustili žádných velkých prohřešků, prostě žijí podle správných pravidel, klíčů a hodnot. Jiný by měl začít pociťovat touhu po opravdové vnitřní změně k lepšímu a pročištění minulých skutků co nejdříve a dělat potřebné kroky v podstatně pravidelnějších intervalech.

K tomu přitom nemusí docházet čistě prostřednictvím upřímné zpovědi, modlitby, meditace, půstu, relaxace... Zamyšlení, sebereflexe, prozření, lítost, správné nasměrování a změna hodnot jsou sice dobrými předpoklady pro změnu, no ještě ji sami o sobě nepředstavují. Potvrzením skutečné změny je teprve čin. Právě správné konání založené na změněném charakteru potvrzuje naši změnu k lepšímu. Život nám byl dán přece jenom od toho, aby jsme ho naplno prožívali. Zkuste se zastavit a nedělat nic, prostě jenom nechat svůj život plynout. Chvilku to bude možná i příjemné, no potom se vsadím, že nic moc. Člověk byl prostě stvořený k tomu, aby něco dělal.

Dobré pocity jsou nám potvrzením a odměnou za dobře odvedenou práci. Vzniklé bolesti potom lekcí nesprávného jednání a podnětem ke změně k lepšímu. K čemu je totiž takový "služebník", který nic nekoná? Ten, kdo se domnívá, že si všechno "vyprosí", že stačí klečet a "žadonit", je nejspíš na velkém omylu. Bude si to hold muset taky potvrdit skutky, poctivě odžít, odčinit. Změnit se je totiž jedna věc, potvrdit to skutky je věc druhá. První je základ a druhé by z něho mělo, tedy pokud skutečně nastane, vycházet naprosto automaticky. Jak jinak než správným konáním se dá potom potvrdit skutečná změna myšlení a charakteru k lepšímu? Ke konání dobrých skutků je potřebný správný charakter a z něho plynoucí pohled na věci okolo.

Čistému člověku stačí zachovat si patřičný žebříček hodnot, žádoucí obraz světa a na jejich základě potom dělat dobré skutky. V takovém scénáři správného nastavení a konání se možná ani nebude muset nějak přehnaně vědomě věnovat "očistě rybníku" , protože ten bude zůstávat špínou nedotčený, čistý. Takže dokud tak bude činit, nenechá se "pokazit" a nevyčerpá zásoby nashromážděné energie, bude moct žít naprosto normální a plnohodnotný život. Horší, jakmile se dopustí přestupků a prohřešků proti "vesmíru". Malé se naskládají a velké můžou okamžitě způsobit nemalé komplikace. Potom je nutné přijít na kořen "zla" a začít s ním žádoucím způsobem vypořádávat.

Názorný příklad, jak bolest léčí pomýlené:

Teprve v očích reálné hrozby brzkého konce se spoustě lidem "otevřou oči". Ti, kterým přišla do života vážná nemocí, říkají, že teprve potom, co se dozvěděli svoji "diagnózu", že budou muset z tohoto světa brzo odejít, začali skutečně žít a naplno prožívat každou minutu svého života.

Změnili jeho způsob, postoj k prožitým událostem, sobě i všem ostatním "věcem" v něm. Přeskládali svůj žebříček hodnot, začali být schopni v očích blížícího se konce moudře rozlišit, co je v jejich životě skutečně důležité, správné a co naopak plané a politováníhodné. Všichni by se nejspíš shodli na tom, že z nich tato bolestná událost udělala lepší lidi a že díky vědomí brzké smrti dokázali odhodit stranou všechna svá ALE. Upřímně začali litovat nepěkných skutků, kterých se dopustili na druhých. S upřímnou vnitřní potřebou se k nim obrátili s prosbou o opravdové odpuštění. A bez ohledu na to, jestli se tak na druhé straně skutečně stalo nebo ne, proběhla v nich emoční reakce, která jakoby všechny tyto pokroucené události vyčistila. Emoce, slzy, očista. Sebrali, co jim zůstalo a začali dělat to, co cítili, že udělat mají. Do popředí začali více dávat své city, přičemž myšlenky upozadili. Probudili se v nich dávno zapomenuté emoce, začali naplno a správně žít. Prožité utrpení se potkalo s účinkem. Potom buď opravdu zemřeli s pocitem, že alespoň zbytek svého života prožili na 100% a udělali vše, co udělat stihli a nebo se stal zázrak. Všechno toto soužení přišlo včas a jim tato změna hodnot, charakteru, životního pohledu, obrazu jejich život naopak zachránila, nemoc zmizela a žijí spokojeně ještě dnes. Vztahy, intelektualita, morálka, ideály to všechno jako "nejvyšší hodnota" ztratilo na své důležitosti, bylo bolestí automaticky poníženo, do popředí se prodala láska. Agrese stihla klesnout pod kritickou úroveň, zároveň s tím ustoupili taky zdravotní problémy. Doktoři dávající pacientovi několik měsíců života nevěřícně kroutí hlavou. A takové vyléčení je z dlouhodobé perspektivy jediné správné. Ve srovnání s tím, kdy se jenom "vyřízne" a označí za "vyhrál boj nad". Pokud se nepracuje na potřebných místech a nedojde ke snížení agrese, stejně v budoucnu s velkou pravděpodobností znovu přijde stejný zdravotní problém, nebo ho nahradí jiná životní "katastrofa". A to bez ohledu na výsledek, umřít s vysokou vnitřní agresí dává předpoklad pro budoucí strádání jak vlastní tak i svého rodu. Její snížení, ideálně odstranění naopak zvyšuje nárok na zažívání blaženosti. Stejným "lékem" můžou být situace a lidé, které pro závisláka na

morálce: vytváří absolutně nemorální přístup a podmínky

vztazích: ničí naoko pěkné vztahy a přináší lidí, kteří je haní a rozbíjí

intelektu: pošlapávají jeho intelekt: hlupáci a chytrost omezující nemoci

ideálu: rozplývají jeho ideál svojí "neideálovostí"

duchovnu: zesměšňují a špiní duchovní ideologie, představitele

materiálnu: odebírá mu z života to, po čem tolik prahne

...

Na prvním místě má být láska a ne žádná z těchto pomíjivých hodnot, po kterých někteří lidé tak prahnou. Proto přichází situace, lidé a nemoci, které jsou svojí podstatou zaměřené protichůdně těmto tendencím. Trefují se takzvaně do černého, způsobují bolest přesně na těchto místech. Člověk nejdřív začne vřít, supět a proti přicházejícím událostem takzvaně zbrojit, protože to absolutně neodpovídá jeho vlastnímu založení, touze a představě. Jenomže správná cesta je polevit a nastalé situace správně přijmout. Uvědomit si, že všechny reflektují jeho vnitřní stav a přichází mu do života proto, aby ho zachraňovali, léčili. Ten, který ho poškodil, podvedl, pošlapal, potupil, zesměšnil, pro něho představuje nejlepší lék na planetě.

Řešením je si toto skutečnost nejprve uvědomit, takto to pojmout a bezodkladně začít pracovat na pravé příčině - zlepšit svůj vnitřní stav, charakter. Z takové události je dobře možné si vzít nápovědu (vodítko), proč k tomu vůbec došlo co to má ve mně změnit, v čem uvnitř přestřeluju? Tuto otázku je příhodné směřovat na vesmír, lépe pak na jeho stvořitele a neodkladně začít provádět úkony vedoucí k odstranění defektů, zdokonalení a harmonizaci.

Většinou nevěřící lidé mají ale spíše tendenci prožitou situaci nepřijmout a vzniklou sklíčenost obrátit nesprávným směrem. Všechnu tu nespokojenost s osudem (nenávist a odpor) směřují proti sobě samotným a nebo proti druhým lidem. A místo, aby sebe měnili k lepšímu, usazují zapšklost hluboko do sebe, užírají se, trápí, útočí ještě víc se tak blokují a ničí. Přitom se řídí heslem: "hlavně si nepřipustit svůj defekt, nezměnit se, nikdy to nezapomenout a ne(od)pustit!".

Místo, aby to přijali správným způsobem a změnili se k lepšímu (obměkli, ponížili svoji touhu, vášeň) a chápali to čistě jako podnět k nutnosti vlastní změny, na tu se začali soustředit a konali kroky vedoucí ke zlepšení... Ještě více si ubližují a jejich vnitřní agrese nadále roste. Zdaleka nezaujímají správný postoj k tomu, co se stalo, nebo děje, naopak proti tomu vnitřně protestují, jsou nespokojení. Ale na žádoucí změně nijak nepracují. Tím se ještě více blokují a ničí. Podle Lazareva tím začíná takzvaný proces jejich sebedestrukce.

Jakmile se projeví ještě vážnější problém na "fyzické" úrovni, člověk dané události a lidi buďto dokáže zpětně přehodnotit, správným způsobem přijmout, změní se k lepšímu, obměkne, upřednostní lásku nad logikou, poníží svou touhu, vášeň, připoutanost a jeho stav se zlepší i na "fyzické rovině", nebo se tomu vzepře a založí si tak na ještě horší stav.

Vše se děje z nějakého důvodu. Život je potřeba brát takový, jaký je. Věci je potřeba přijímat takové, jaké přicházejí. Když se nám něco nelíbí, měli bychom začít prostě konat kroky ke zlepšení, odstranění nežádoucího stavu, ale na vnitřní úrovni bychom nikdy neměli pociťovat přehnanou nespokojenost. Jenomže u některých lidí to končí nesmířeným protestem proti nastalému pouze na vnitřní úrovni, aniž by se zároveň (nebo místo toho) odhodlali k činu. Nespokojeností uvnitř bez špetky snahy o zlepšení vně si zakládají na vážné problémy.

Ta se zanáší do hloubky, dusí ji v sobě jak "páru pod pokličkou", až to jednou bude muset ven, jinak...

A když už se není možné těmto pocitům vyvarovat, což je alespoň z mého pohledu mnohdy dost těžké, měla by být tato nespokojenost směřována k Bohu, protože od něho taky tato situace pochází, to on nám ji posílá do života pro 1. naše dobro, 2. nutnost naší změny. Jenomže lidé, kteří v Boha nevěří a vše, co se děje, považují za "změť pouhých náhod" , takové nepříjemné situace a vadné lidi, kteří jim jsou do života posílání, mají tendenci přehnaně kritizovat, odsuzovat a na sílu si prosazovat svůj vlastní obraz.

Vnitřní sklíčenost, nenávist a agrese v nich narůstá, až, pokud se správným přeorientováním nenadzvedne poklička, bude muset jednoho dne "prasknout celý hrnec".

a teď konečně k té hospodě...

A tak je pro jistotu lepší zavčas upozornit, než vás takové choutky přepadnou, že smazat si z účtu jako "prásknutím podvodného provázku" předem odsouhlasené náklady za to, že vám bude možné zajistit nadmíru výhodné financování, není zkrátka možné. Nepůjde to zdaleka tak snadno, jako si třeba vygumovat z pivního lístku 6 z 10-ti čárek, kdy každá jedna taková představuje jedno z vypitých piv a to skrytě před očima hospodského i kolem sedících takzvaně "romácky", tedy pod stolem, s vyplazeným jazykem a lišáckým výrazem ve tváři.

Pokud se k vám takové myšlenky potají přikradou, radím hnát je ve vlastním zájmu pryč a to pokud možno "sviňským krokem". Jinak se taky může snadno stát, že se součástky automobilu sestrojeného k tomu, aby vás vyvezl ven z problémů, nadobro zaseknou a vy zůstanete s nechápavým výrazem ve tváři trčet někde u krajnice cesty směřující k podstatně blaženějším zítřkům.

Jestli hrozí, že podlehnete takovému vábení a tendenci nedodržet domluvu, že zájem v dosažení ještě větší úspory u vás zvítězí nad dobrým pocitem z dodrženého slova, neobírejme se vzájemně o čas. Sami moc dobře víte, že jste měli "splávek" a tak jste těmi polotmavými jedenáctkami ukojili svoji žízeň a na jejich slastné chuti jste si pochutnali plnými doušky. Sami před sebou pravdu neschováte, teda pokud nejste normální psychopat. Vážně teď, když přišel čas na peněžní urovnání svojí útraty, není vhodná doba pro to, vám znenadání znovu jaksi vyschlo v krku. Právě platbou a ničím jiným máte přece možnost adekvátním způsobem pokrýt část nákladů provozovatele hospody a zároveň ho odměnit za aktivitu, kterou vykonává „od rána do večera“ pro to, abyste si mohli tato piva dopřát a on tuto odměnu získal. Nestane-li se tak, bude takové počínaní pravděpodobně ztrátové. To znamená, že k poslednímu dni v měsíci bude mít po celé té celoměsíční snaze, kdy stihl dát dětem maximálně tak dobrou noc, ještě méně peněz, než měl k prvnímu. Nebude tak mít pořádně ani „na svůj život“, natož pak aby mohl investovat do nutného udržení a optimálně taky dalšího rozvoje tohoto svého podnikání. Bez těchto peněz nemůže provozovat svoje podnikání, být konkurenceschopný, zlepšovat kvalitu svých služeb a současně s tím úroveň vašeho požitku. Pořád nic? No prostě mu hrozí krach, bankrot, zánik.

To je od vás vážně milé, že chcete svojí nevděčností a neplacením přispět k jeho vystavení existenčním problémům. Jenomže kdo vám potom bude tu službu přinášet, kdo bude to dobré pivo točit, kam si zajdete na 2 dobře vychlazené? Když se podnikateli ekonomicky neoplatí své podnikání nadále provozovat, logicky ho zavře a choďte si kam chcete. Jenom po něm potom nefňukejte a nestěžujte si, když je na vině vaše neschopnost zdravého ohodnocení. Nevím, co je horší, jestli vážně nemít peníze a proto škudlit, nebo jich mít hojnost a proto tak činit. Každopádně platí jednoduchá rovnice, že čím více je mezi námi takových, kteří nejsou ochotni za zakoupené služby a využité produkty patřičně zaplatit a odměnit tak podnikatele, díky kterému jedinému mají možnost je získat, tím horší služby budou nabízeny, až třeba se třeba jednoho krásného dne probudíte a nebudou k mání vůbec. Dokážete si bez nich svůj svět představit? Bez některých výmyslů asi v naprosté pohodě. Přetlak konkurence v některých odvětvích je enormní až vyvstává otázka "jak a na kom se můžou všechny uživit, že se jim to pořád oplatí?". V dnešním světě, ve kterém se snaží podnikat každý, nebo se o to pokoušel, než si natloukl, je pravdou, že firem nabízejících velice podobné, ve svojí podstatě často "neužitečné až zcela zbytečné" zboží a služby je spousta. Taky jsou vystaveni neodvratitelnému zániku. Teda pokud se nezlepší a nezačnou nabízet pro trh užitečná řešení. Celé se to nezastavitelně stlačuje na jeden gigantický kolos, který dělá všechno, pár menších aby se neřeklo a spousty "poražených, prťavých" subjektů. Ale pokud odejde prodejce opravdu unikátního a pro vás užitečného řešení, který ho navíc prodával za rozumnou cenu? Co budete dělat potom? Nenakoupíte, nebo prohrábnete pokladničku a vyklopíte raketu? No tak do toho, projevte patřičně svůj vděk, dokud můžete. Klidně si na to dejte ještě minerálku a chvilku počkejte, než vám ty piva nebudou stoupat do hlavy a přestanou kalit paměť nebo rozum. Nebo jsou takovým tendencím na vině spíš nějaké blokády z minulosti, kdy ve vás teď jenom samotné slovo peníze fungují jakožto spouštěč vnitřní křeče? Systém na nás hold musí mít bič, něco, čím bude moct vyvíjet potřebný tlak. A co jiného by mu to mohlo lépe umožňovat něž takové peníze a jejich nedostatek? Jenomže je potom druhotným efektem, že lidé mají peníze takzvaně vždy až na 1.místě, ale alespoň je tak možné je ovládat. To by tak vypadlo, kdyby jich měl každý hojnost a mohl si dělat, co chtěl.

Snad jste dopředu jasně věděli, kolik každý jeden takový kousek stojí a doufám taky počítali s tím, že budete muset tuto částku po pozření "chtě nechtě“ odečíst ze svého účtu a uhradit? A tak místo vřelé slovní chvály raději přitlačte na dýšku, vždyť víte, že za „děkuji“ si toho číšník moc nekoupí. Nebo vám přijde v pořádku neodměnit patřičnými penězi někoho, kdo věnuje spoustu svého životního času, energie a také peněz do toho, aby vznikl výsledný požitek, který díky tomu můžete vychutnat? Nejenom to, vy se ho dokonce budete snažit okrást tím, že mu nezaplatíte vůbec. To vám těch pár peněz na účtu stojí za to herecké představení, přetvářku a podlost? To tak ochotně vyměníte čestné jednání za snahu o podvodné? To vám to opravdu stojí za ten šrám na poctivosti a pocit studu při pohledu do kaluže?

A pokud se tento nedostavuje z nějakého nepochopitelného důvodu, například v podobě úplného vnitřního vymletí, co ta červená barva, do které se vaše líčka zbarví, pokud vás při takovém švindlování někdo přichytí? Američtí vědci dokázali, že tuto barvu mohou získat nejenom z vnitřních rozpaků, ale taky ze zasloužených facek. A mimochodem, říká se, že "karma je zdarma", osobně dám "mobil do ohně" za to, že se k vám neharmonické poškození, kterých se dneska dopustíte, ve velice podobném rozsahu v budoucnosti vašeho bytí vrátí. Ani nebudete pořádně vědět odkud, jak a proč. Jenom si možná vybavíte danou vzpomínku, situaci a řeknete si „aha tak za to vesmíre?“. Pokud do této doby získáte dostatek moudrosti a sebereflexe, tak ještě dodáte „dobře mně tak“ a pokud se podaří získat i dostatek pokory k životu, tak taky "ještě pořád žiju".

Nebo vám přijde jako dobrý nápad po pozření začít najednou tvrdit, že chce za ty piva moc, že tolik mu rozhodně nedáte a začnete určovat vlastní cenu slovy „zaplatím maximálně tolik!“? Nebo že se omlouváte, ale nemáte zrovna u sebe dostatek peněz, tak jestli mu ten „zbytek“ můžete „někdy“donést? No, tak to z vás bude opravdu nadšený. Jedna radost takový klienti. Nepřijde vám na takové řeči tak trochu pozdě? A upřímně, argumenty typu „stejně na mně vydělává už tak až moc, mně zadarmo taky nikdo nic nedá“ jsou mimo mísu. Vydělává tolik, kolik si úměrně za svůj přínos světu a celkovou aktivitu zaslouží. Tak mu to nezáviďte. A pokud jeho služeb využijete, prostě bez přehnaných vlastních soudů také úměrně zaplaťte.

Úměrnost je samozřejmě důležitý pojem. Má spojitost s odpovídající cenou, kterou za své zboží obchodník vyžaduje. Může se stát, že je někdy přemrštěná a zdaleka tak neodpovídá hodnotě, kterou přináší. Zkrátka chce za to příliš mnoho, až moc. Jenomže je potřeba si uvědomit, že tuto cenu určuje trh. Pokud se vám nezdá, můžete zakoupit u konkurence za lepší cenu. Teda pokud ho jiné firmy na daném trhu bude reálné sehnat levněji. Dalším řešením je potom jednoduše nezakoupit vůbec a bez daného produktu se celkově obejít. Pokud na něho nemáte, nebo v něm pro sebe nevidíte dostatečný přínos, máte na toto plné právo! Horší situace nastává ve chvíli, pokud ho nikde jinde levněji sehnat nejde, vy jste si zároveň vědomí, že ho potřebujete a jednoduše ho chcete. Ale nemáte na něj, nebo nechcete zaplatit tolik a tak u některých přichází na řadu „špekulování“. Službu sice chtějí získat, ale nechtějí za ni zaplatit tolik, kolik za ni přinášející vyžaduje. V ideálním případě by samozřejmě nezaplatili vůbec nic. A tak vymýšlí, zkouší, zatajují, intrikují, lžou. Rozehrají šachovou partii na jejímž konci jsou oni vítězové a „chudák podnikatel“ poražený a to nejlépe na celé čáře. Zapnou obrátky mozkových závitů na 101 %, aby se jim podařilo obchodníka okrást, aby na svoji stranu získali co nejvíce výhod, aby ve finále zaplatili co nejméně, nebo je-li to možné, nezaplatili vůbec nic.

Do určité, nepřeháněné míry je takové chování „normální“. Každý jsme od mala učeni šetřit, nerozhazovat zbytečně, zkrátka snažit se dělat co nejlepší možná nákupní rozhodnutí. Je zcela běžné ba k přežití dokonce nepostradatelné, že kupující chtějí dospět co nejlepšího ekonomického rozhodnutí, užitku a zaplatit za věc v maximální možné hodnotě co nejnižší cenu. Nikdo pochopitelně nechceme platit víc, než kolik je vyloženě potřeba. Nikdo nechce zboží nakoupit za víc, než jaké je jeho nejnižší cena, za kterou se na trhu v daném čase prodává.

Většinou jsme si plně vědomi všeho toho úsilí, které jsme museli vynaložit pro připsání si tolika peněz na své konto. Tolik:

• životních okamžiků, které jsme museli prožít
• zážitků, které jsme museli obětovat
• energie, kterou jsme museli investovat
• nervů a šrámů na "těle i na duši", které byli tímto poznamenané
• potu, slz a krve, říká se někdy

abychom za ně získali dostatečné množství bankovek do své kapsy, nebo hodnotu čísel na svůj účet a mohli teď jít a pořídit si danou věci.

No úroveň oběti bude nejspíš dost záležet od typu zaměstnání či podnikatelské činnosti. Těchto peněz si potom vážíme, protože dobře víme, kolik obětí nás samotné stály.

Z tohoto pohledu je každopádně naprosto přirozené, když je potom nechceme ledabyle utratit, jako spíš rozumně investovat. Dáváme si proto potom patřičně záležet na tom, abychom výměnou za své "poctivě a tvrdě vydřené bankovky" získali věc s co možná největším užitkem pro nás samotné a taktéž v optimálním poměru ceny a kvality. Role kupujícího je tedy jasná, chce zaplatit možné minimum a zároveň za to získat možné maximum.

Na druhé straně potom stojí jiná sorta lidí, takzvaní prodávající. Nikdo z nich logicky nechce prodat na míň, než kolik je ochotný poptávající (potenciální kupec) zaplatit. Jinak jsou naprosto stejní lidé jako my, "z masa a kůže", taky mají svoje náklady spojené s podnikáním i osobní potřeby, které ze svého výdělku na nás kupujících musí pokrýt. Ti do této"do hry" vstupují s jasným záměrem, vydělat si na ně dostatek, získat za svoje snažení co nejvíce peněz, vyměnit svoje zboží a služby za co nejvíc peněz, prodat jejich maximální možné množství za maximální možnou cenu, udržet přitom minimální možné náklady a docílit tak co nejvyššího možného zisku.

Na této podstatě vlastně funguje celá naše tržní ekonomika. Už na prvním ročníku v předmětu ekonomie nás učili, že cenu určuje střet nabídky a poptávky a je to tak v naprostém pořádku, protože se tím na trhu automaticky vytváří zdravá cenotvorba a celková harmonie.

Problém nastává ve chvíli, kdy se tato snaha o "ušetření" stane patologickou a člověk se začne doslova pachtit po "uškudlení". To už potom není naturální snaha, to už je nemoc. Někteří lidé jsou tímto stavem doslova posedlí, snaží se ho dosáhnout "děj se co děj zkrátka za každou cenu". Kupující chtějí koupit za nereálnou cenu, ve které nejenom že nemá prodávající marži, ale nejlépe když si tak připíše i ztrátu. Prodávající chce "vnutit" své zboží zákazníkovi za cenu, která absolutně neodpovídá jeho kvalitně a hodnotě na trhu. Prostě a jednoduše se všemožnými způsoby snaží znásilnit ekonomický užitek čistě ve svůj prospěch. Neuvědomují si, že druzí lidé také potřebují peníze ke svému životu. Nejsou ochotni se vžít do jejich situace, představit si sebe "v jejich kůži". Na jejich potřeby ale oni z vysoka kašlou. Zajímá je jenom jejich vlastní zájem, "maličkost" a snaží se o pokřivení vytvořené rovnováhy.

Kdy:

• se jedna nebo druhá strana začne v přehnané míře snažit o narušení harmonie
• přestane být tato vnitřní touha po ekonomickém užitku krocená a držena na zdravé úrovni v žebříčku vlastních hodnot
• kupující začnou být tak posedlí nejlepším možných nákupem, že se nechají absolutně pobláznit "nákupní horečkou", odhodí všechny své morální zábrany, celou svojí bytostí se zakousnou a jdou po nejlepší ceně „děj se co děj“. Když pro získání daného zboží:

• - nedisponují dostatkem vlastních peněz, ale potřebují ho nebo po něm doslova prahnou
• - nejsou ochotni za něj zaplatit tolik peněz, ale zároveň ho nejde sehnat nikde na trhu levněji

a přesto nebo proto začnou všemožnými dostupnými prostředky usilovat o zmocnění se dané věci za nespravedlivých cenových podmínek.

• se prodávající snaží naprosto stejný produkt se stejnou přidanou hodnotou pro kupujícího prodat za vyšší cenu, než za kolik ho prodává konkurence. Jen tak mimochodem: jak takový asi dopadne? Nejspíš nebude mít dostatečné prodeje, nebo si pokazí jméno a bude v budoucnosti čelit hrozbě zániku.

Takový lidé se klidně a bez skrupulí začnou dopouštět lží, podvodů, okrádání. Započne tak jejich snaha o poškození druhých a ujmutí si s přehnaným egocentrismem ve svůj vlastní prospěch až příliš.

Když se "na chvíli" pozastavíme na straně poptávky...

1. Pro "chudé":

Pokud pro zakoupení dané věci či služby nemám našetřený dostatečný peněžní obnos, tak si přece počkám, až tohoto stavu docílím, nebo pokud je bytostně potřebuji dřív, než toho budu schopen, tak si peníz potřebný k zaplacení jejich ceny půjčím, ne?

Kdy dluhy raději ne:

Možná to bude znít na webu s takovým názvem zvláštně, nicméně je za nás rozhodně rozumnější cestou, když se vám té druhé, dluhové variantě podaří vyvarovat. Paradoxní tvrzení, co? O to více v dnešním půjčkami přesyceném světě, ve kterém se dluh považuje za naprosto běžnou součást života většiny z nás, kde s nějakou tou formou zápůjčky koketuje téměř každý z obyvatel naší země. Je to snad nový "módní trend"? Peníze se dneska vydělávají tak těžko, že aby si člověk mohl koupit a prožít to, po čem sní, vedou k tomu dvě cesty: "udělat benzínku, nebo se zadlužit"? Často to tak v reálu vypadá. Lidé potom raději volí tu druhou cestu, však oni to potom splatí. Jenomže to následné splácení časem přestane chutnat. Muset pořád splácet něco, co už dávno používám, co už můj mozek považuje za vlastní, i když na tom mám vlastnoručně vydělanými penězi zaplacený maximálně tak volant nebo břidlicovou střechu. Této dluhové tendenci nahrává taky výhodnost všelijakých takových úvěrových produktů, především hypoték a jiných účelových půjček sloužících na nákup jiných konkrétních věcí, která se neustále zvyšuje. Stávají se více atraktivní, méně nákladné. Až se to celé zdá dost podezřelé a člověk se zaráží nad tím, co z toho ty banky mají, že jim to za to vůbec stojí, proč to vlastně dělají? Proč tolik prahnou po tom zadlužovat stále větší množství doteď svobodných jednotlivců, všechny ty akce na úroky, dokonce odpuštěné splátky a podobně. Pro těch pár procent zhodnocení (v dnešní době už ani ten jeden pár)? "Toho je snad škoda nevyužít, no ne?" Říkají si v "polotransu" někteří lidé, jako by jim zákon kázal, že musí využít každé akce, která se jim naskytne. Musíme přiznat, že na oko a první pohled je to lákavé. Člověk se tak snadno nechá zlákat reklamou na daný produkt i na úvěrový produkt na tento produkt a snadno podlehne vlastní touze stát se "vlastníkem" dané věci. Je tak blízko a může ji konečně "mít" a začít užívat! "Tady se nám podepište na úvěrové smlouvy a je to vaše" říká obchodník a na to se nám možná spustí myšlenkový pochod: "vždyť se máme dobře, příjem máme slušný, tolik si můžeme dovolit splácet". Jenomže ke vhodnému uplatnění dluhu, který mu pomůže docílit rozvoje a ne krachu, člověk potřebuje alespoň základní znalosti, zkušenost a taky soudnost. Jinak vystavení se dluhu představuje riziko nemalých problémů v budoucnu, ať už je vám odkudkoli "nakukáváno" cokoliv. Když něco chceš, tak si na to poctivou prací vydělej, učili některé z nás rodiče. Neříkali tak si na to poctivě půjč, koukej se pořádně zadlužit, ani nic tomu podobného. S rostoucím věkem a přibývající moudrostí nám často dochází, jakou měli naši předkové pravdu, tak proč se tímto (a mnoha dalšími) rčeními a pravidly přestáváme mnohdy s takovou ochotou řídit?

Rozhodně se "dluhová hra" hodí do karet:

obchodníkům, kteří tak získávají daleko širší základnu potenciálních kupců jejich produktů a služeb. Zákazník, který nemá na to, aby si je mohl dovolit, je jim k ničemu. Takto procento potenciálních kupců roste a i když stále na jejich zaplacení nemají dostatek svých peněz, mohou si přece tyto peníze poměrně hladce a za výhodných podmínek půjčit. Stačí podat žádost u jedné z mnoha úvěrových společností. "Já dostanu zaplacené 100%, nebo mu třeba platbu rozdělím na "třetinky" a on ať si potom splácí spřízněné úvěrové společnosti, jak chce. A ta ať si s ním dělá, co chce, pokud třeba splácet nebude, nebo pokud nastane celoplošné zvyšování úrokových sazeb a můj produkt se mu tím ještě víc prodraží." Říká si možná obchodník.
celé ekonomice, která jede na plné obrátky. Lidé mají peníze na nákupy, přitom ne tolik, aby hrozilo, že začnou vymýšlet, užívat si, považovat se za něco víc, nepracovat. Spíš jedou takzvaně na dluh, ale to je v tomto směru v pořádku. Ten jim aspoň drží "nůž u krku a 20-ti kilovou zátěž na ramenou", ani jedno z toho jim neumožní příliš volného pohybu, svobodu, dokonce i ta chuť na nějaké to přehnané "povyšování, paštěkování a domáhání se svých práv" je přejde. Není pomalu ani dost času podívat se doprava, doleva, hlavně si hleď svého výdělku, aby si měl alespoň na ty splátky! Okovy jsou nasazeny, novodobý otrok a bičík je vytvořený, teď může "s chutí" vyběhnout do krysího závodu. Nějaké velké snění, domáhání se nároků vlastní "maličkosti", relaxování nic, nedělání (neprodukování)? To víš, že jo. Tady máš realitu. Jeden ze tří tisíců může, zbytek tady bude sebou pěkně mrskat! A ty banky to nakonec stejně moc nebolí, i kdyby měli za chvíli začít lidem měsíčně platit za to, že si u nich půjčí. Půjčením stejně vytvoří peníze prakticky ze "vzduchu". Vzniklý dluh tak vlastně nikoho nic moc nestojí, nejsou to něčí těžce "vydřené" peníze. Podpisem úvěrových smluv se vytvoří na "lusknutí prstem". No a ten úrok, ať už prozatím jakkoli nízký, se hodí, ne? Korunka ke korunce, haléř k haléři a ve velkém objemu jsou z toho miliardy. A nebojte se, že by "nemnuli ruce" na daleko větší sousto, kterého se dočkají hned, co nám ty úroky zase hezky česky, ano, zvednou. Kam až? Toť otázka a hudba budoucnosti, ale přijde to, na to vsadím svoje auto "za úvěr u Monety".
Tyto peníze rozhýbou ekonomiku a taky pěkně usměrní její subjekty. Nakupuje se, prodává se. Stát inkasuje jednu daň tady, druhou tam. Celková peněžní hodnota vyprodukovaná na území daného státu roste. Lidé se zadlužují (zotročují) snažíc se žít život, na který by normálně neměli, a tak se taky pilně pracuje, aby alespoň na zaplacení těch dluhy bylo, když už ne na plnohodnotný a důstojný život. Vyrábí se ve velkém, firmy rozšiřují své kapacity, k čemuž se hodí do zaměstnaneckého poměru vzít každého, kdo má "ruce a nohy". Všichni cvrlikají, "makají" se záměrem ujmout si pro sebe co nejvíc a pořádně se dospat a odpočinout si "až v hrobě". Je to celé růžové, rozhodně to přispívá takzvanému ekonomickému "BOOMU". Všechny ekonomické ukazatele rostou. Horší, když se lidé předluží, přestane se půjčovat, přístup k penězům už nemají, šetří, nemají práci. "Nepřítel státu" ten, kdo má hojnost peněz, velice nic už nepotřebuje, tím pádem ani nemusí a tak konečně relaxuje a užívá si života "plnými doušky".

Jenomže co my součástky systému, kteří se tak ochotně zadlužujeme? Je to dobré i pro nás samotné?

Pozitivní hledisko:

Z jednoho úhlu pohledu pochopitelně ano. Můžeme si tak v přítomném čase dopřát užívání věcí a vychutnat si zážitky, které bychom neměli šanci zažít bez "nutného zla" v podobě zadlužení se. Spousta lidí se taky dokáže popasovat z následným tlakem, aby dokázali svým závazkům dostát a splatili celou dlužnou částku včetně poplatků a úroků, zkrátka celkové odměny půjčujícího, aniž by se při tom opozdili se splácením a naúčtovali si tak další náklady v podobě pokut za nedodržení splátkového kalendáře. Zkrátka jsou motivování pracovat lépe a efektivněji, jsou nuceni pracovat i tehdy, kdy by jinak odpočívali a tak jsou schopni vydělat více.

V pořádku jsou samozřejmě situace, kdy člověk:

1. sáhne po dluhu tehdy, když peníze potřebuje na nákup něčeho, co k životu nepostradatelně potřebuje a zaplatí pouze tolik, aby dosáhl potřebného užitku bez jakékoli nadbytečné úrovně "luxusu". Taková věci mu zkrátka v budoucnu přinese tolik užitné hodnoty, že je lepší ji mít hned a na dluh, než čekat měsíce či roky, než na ni bude našetřeno. Jenomže lidé na dluh často kupují řekněme zbytečné věci, které k životu nejenom že nepotřebují, ale taky obnášejí určitou míru luxusu, na který rozhodně nemají. Ten si mají jednoznačně dopřávat ze svých vlastních peněz.
2. financuje nákup věci čistě za účelem získání ekonomické výhody. Potom záleží na typu věci, doby její funkčnosti, nutnosti následných investic, celkové strategii a hlavně na tom, kolik peněz bude do budoucna schopna přinášet. Buďto vydělá alespoň část ze splátky a zkrátí tak návratnost takové investice.Nebo mu po zakoupení začne vydělávat tolik, kolik dělá splátka, takže se takzvaně "sama splácí", nebo měsíční zisk dělá víc, než kolik se měsíčně splácí a člověk tak dosahuje "pasivního výdělku". Když se k tomu přidá ještě jiná užitná hodnota věci, může být takové zadlužení v naprostém pořádku, ale i zde je potřeba počítat se všemi proměnnými. Především vývojem ceny kupované věci a úrokových podmínek využitého úvěru na trhu.

Využít dobrého dluhu na vskutku využitelnou věc tak může rozhodně představovat výborné ekonomické rozhodnutí.

Hlavně tehdy, pokud nám tento dluh umožní nákup věci, která má:

• ve skutečnosti vyšší tržní hodnotu a ve výsledku tak dosáhneme okamžitého zisku, který tvoří rozdíl mezi nákupní cenou, náklady na úvěr a cenou skutečnou prodejní
• opravdový potenciál růstu ceny ve větším tempu, než ve kterém nás bude "obírat" úrok a náklady na dluh
• tu moc přinést nám na svoji stranu budoucím využitím této věci dostatečný užitek, aby mělo takové zadlužení své logické opodstatnění
• potenciál nám průběžně vydělávat peníze dostatečně vysoké pro pokrytí všech vzniklých nákladů na daný dluh (úroky a poplatky) a výrazně tak zkrátit celkovou návratnost investice

Negativní hledisko:

Jak už sami nejspíš tušíte, je to celé poměrně "nejisté" a na úkor budoucí pohody. Lidé své štěstí v "potom" často vymění za to v "teď". "Kdo ví, jestli se dožijeme zítřku, je potřeba si užívat dnes!" říkají si někteří a není to tak úplně od věci. Jenomže je daleko vyšší pravděpodobnost, že tady ještě "nějaký ten pátek" budete a je proto dobré, přistupovat k tomu celému alespoň tak trochu zodpovědně. Teda pokud se to třeba z důvodu nezvladatelné zadlužení nerozhodnete ukončit sami.

Aby si lidé mohli "dneska" pořídit věc takzvaně na dluh, budou muset "zítra pořádně zamakat" a vydělat tak nejenom na cenu, za kterou si dané zboží koupili, ale taky na náklady za dluh, kterým tento nákup financovali. Paradoxní je v této souvislosti fakt, že si tak člověk ve svojí podstatě pořizuje věc, na kterou nemá vlastní peníze a proto na to použije cizí peníze, což ho stojí další peníze a ve finále ho tak tato věc, na kterou už tak nemá, stojí ještě více". Aneb chudí ještě více chudnou a bohatí bohatnou. Ne každému se totiž takové dobré koupě za využití vhodného úvěrového nástroje podaří. A místo toho, aby si skutečně pomohli a do budoucna tak získali na svoji stranu "velkou" ekonomickou výhodu, naopak si v celkovém znění ublíží a zadělají si tak spíš a "menší" ekonomickou pohromu. Místo toho, aby jim úvěr pomohl docílit růstu, dosáhnout lepšího života a v celkovém důsledku vydělat, nenechá jim "ani trenýrky".

Jak nám dala korona jasně pocítit, ať už se jakkoli domníváme, že naše budoucnost bude sebe víc růžová, ve finále tomu tak nemusí být. A to nejenom vlastní chybou, štěstěna, vlastní zdraví i okolní svět, to všechno je, jak se říká, "vrtkavé". To znamená, že se může rychle změnit. Zkrátka a jednoduše to, co bude zítra, neví jistě nikdo z nás. Ať už nám to celé připadá jakkoli stabilní a jisté, pravdou je, že to spíš celé visí na vlásku a stát se může opravdu cokoli. Jakýkoli dluh je potom hrozbou, může dát vzniknout vážnému finančnímu problému a způsobit větší zchudnutí kvůli poplatkům účtovaným za nesplácení.

Žádný půjčující vám navíc negarantuje, že vám v průběhu splácení nezvýší úrok, aby tak třeba dosáhl vyššího průměrného zhodnocení svojí investice, a vaše celkové dluhové náklady, které jste dopředu počítali a očekávali, se tak rapidně nezvýší. Proto se zkrátka pokuste nekupovat si zbytečnosti na dluh. Co ke svému životu vyloženě nepotřebujete, na to si raději našetřete. A pokud se bez něčeho opravdu neobejdete, k zadlužení přistupujte zodpovědně a s rozmyslem. Nakoupit je potřeba věc za zdravou tržní cenu a zároveň za úvěrový produkt s rozumnými parametry.

2. Pro "bohaté":

Nemusí jít na druhou stranu nutně o chudé, kteří na pořízení dané věci či služby nemají dostatek svých peněz. Mohou mít pro zakoupení dostatek peněz a nákup přitom nijak neohrozí jejich finanční situaci. Jenomže jsou peníze pro ně představují tak důležitou "entitu", že raději odvedou nadlidský výkon a udělají "první poslední" pro to, aby prodávajícího v ideálním případě "sedřeli až na kost" a nejenom že nedosáhl žádného zisku, ale zároveň si připsal co nejvýraznější možnou ztrátu. Raději budou riskovat, že nebudou moct nakoupit vůbec, než aby přišli o těch "pár peněz", ke kterým jsou vnitřně tak silně připoutaní.

Nezdravé pachtění:

Každému z nás se vybaví někdo z okolí, když se řekne slovo „škrt“. Jsou zde lidé, kteří mají hojnost peněz a přitom se o nich říká, že by si pro zachování zanedbatelné části ze své peněžní zásoby nechali raději provrtat obě kolena. Nikdo to nechápe, jak může být tak bohatý člověk zároveň tak lakomý. Pravda je taková, že každý v něčem „přestřelujeme“ a pachtíme se po tom víc, než by bylo zdrávo a než by se bylo bývalo slušelo. Každý máme nějako nedokonalost, pokřivenost, se kterou se snažíme popasovat. Tito lidé jsou uvnitř posedlí strachem z nedostatku penězi a dávají si proto nezdravě záležet na tom, aby o ně nepřicházeli. Vnitřně jsou k nim tak silně připoutaní, že jim doslova "leží v žaludku" a při jejich ztrátě jim naskočí žaludeční vředy, nebo třeba pásový opar. V minulosti se jim peněz nejspíš příliš nedostávalo, až se jim je podařilo "s vypětím všech sil" získat na svoji stranu. Jak jsme si řekli, jedna věc je uvědomovat si všechno to úsilí, zdravě si jich vážit a s rozumným rozmyslem je investovat. V pořádku je vždy zlatá střední cesta. Jenomže oni jsou teď k jejich "vlastnictví" přehnaně upnutí, připoutaní za zápěstí a kotníky pevnými okovy. Jsou zotročeni penězi, které jsou jejich pány. Mají je příliš vysoko v žebříčku hodnot, obírají je o životní svobodu, štěstí. Chtějí peníze a udělají pro jejich vlastnictví cokoli. Možná to zkrátka "až moc hrotili" a obětovali toho příliš, aby je mohli jednou získat a žít svůj život s nimi. Jsou lidé, kteří můžou mít klidně 30 milionů, ale doslova by se po...., pokud by se číslo na jejich účtu dostalo pod tuto hranici a před 6-ti nulami tam najednou viděli 29.

Když máš, tak můžeš, když nemáš, tak musíš aneb bez peněz toho tolik nejde

Někteří nechtějí "prachy", jenom aby měli "prachy", možná jsou nezdravě závislí na různých věcech, ideálech a požitcích, které jim v dnešním světě přinášejí a umožňují prožívat jedině peníze. Chtějí žít svobodný život, bytostně nesnášejí autority, příkazy, zkrátka muset něco dělat kvůli druhým, pro cizí potřeby. Chtějí si užívat a žít pohodlný, požitkářský život plný zážitků, dobrodružství. Nenávidí monotónnost a rutinu běžného života. Chodit do práce, jenom aby bylo na přežití. Přitom je život tak krátký, nikdo nevíme, kdy nám skončí. Oni si ho chtějí "do prdele" pořádně užít! Cestování, poznávání, dovolené, to je ONO! Nebo chtějí zajistit jistou úroveň komfortu, bezpečí a důstojnosti žití pro svoje blízké. Milují je nadevše a "nepřežili by", kdyby je viděli "strádat, přežívat, trápit se" pro nedostatek peněz. Jenomže si nepřipouští fakt, že i o tomto "utrpení" je život, že to nemůže být jenom "růžová zahrada" a kdyby oni sami si "těžkými časy" neprošli, jenom těžko by mohli být takový a tam, kde teď jsou. Zkuste jim to ale vnutit, změnit jejich přehnané prahnutí po "opatrovnictví" blízkých, když je to pro ně priorita číslo jedna. Marná snaha. Udělají vše, co bude v jejich silách, aby své blízké od takových krušných stavů uchránili! Peníze dále umožní pyšnit se nad ostatními a užívat si patřičný společenský status, bez kterého si někteří nedokážou svůj život představit. Ach ta úcta, to poklonkování, to uspokojení potřeb vlastního ega. Stačí mít peníze a najednou jste považováni za krále, nebo alespoň šlechtice. Všechny lidské přednosti, kvality, dary, schopnosti, talent jsou v dnešním světě v porovnání s vlastnictvím spousty peněz ("bohatstvím") často přehlížené. Stačí je mít a člověk je najednou "pán všeho tvorstva".

Peníze také umožní snazšího dosažení vyšší intelektuální roviny. Může se v pohodě vzdělávat, mít klid na věnování se studiu, v poklidu pravidelně praktikovat vlastní mentální trénink a rozvoj, aniž by musel "do zblbnutí" opakovat rutinní a otupující (ale vydělávající) pracovní činnost, která je navíc mnohdy nezábavná až otravná a vede tak akorát k otupení až lehkému stupni demence. Navíc může použít nákladnější vzdělávací metody a nakonec tak dosáhnout vysoké znalostní úrovně, spousty titulů a certifikátů, kterými se může honosit před sebou samým i ostatními lidmi a doufat, že si všichni, se kterými přijde denně do kontaktu, z toho "sednou na prdel". Vyšší úrovní vzdělání se chce primárně odlišit se tak od "zbytku - obyčejných smrtelníků" a doufá, že díky tomu vydělá další peníze. A když ne, pořád jich má ještě dostatek.

Taky se lépe hájí morální hodnoty, protože se kvůli nedostatku peněz a "snaze o přežití" nemusí člověk dopouštět různých "leváren, křiváren". V krajních situacích a v zájmu zachování (komfortního, luxusního nebo jen poklidného) života je totiž člověk někdy nucen dělat věci, se kterými vnitřně není tak úplně ok a které nutí zahodit i ten zbytek vlastních morálních zábran, důstojnosti. S penězi se snadno poučují či odsuzují druzí, lehko se tluče do prsou a ukazuje prstem, tvrdě se hájí morálka a skálopevně se domnívá, co by sám člověk ještě udělal a za jakou mez nikdy nešel. Jenomže nikdy neříkej nikdy. V krajních situacích, které ohrožují (kvalitní) život, možná zahodíte všechny zábrany a soudnost stranou a budete se drát patřičným směrem "hlava nehlava, morálka ne morálka". S dostatkem peněz jsou rizika menší, ale i tak může nastat spousta krizových událostí.

Je toho zkrátka hodně, co bez peněz nejde a co se musí, pokud je člověk nemá, i když zrovna nechce. Jak se říká: "když máš, tak můžeš, když nemáš, tak musíš", nebo taky: "nejvíc je moct dělat si v životě, co chceš a ne co musíš". Vlastnictvím dostatku peněz je toho tolik možné a zároveň toho tolik odpadá. Lidé to minimálně podvědomě tuší, jiní to vyloženě vědí a většina se doslova děsí toho, že by přišli o vydřenou korunu, že by museli znovu prožívat chvíle nedostatku kapitálu a životního soužení. Raději pomalu položí život, než aby si museli znovu procházet tím úsilím, stresem, rizikem, nebo třeba potupou.

Každý se musíme potrápit

Jenomže k tomuto stavu by měl člověk dospět vlastním úsilím, dojít do takového stavu po "trnité cestě", na které překoná spoustu překážek, zdokonalí sebe, svůj charakter, stane se lepším, než byl. Potom tolik nehrozí, že ho hojnost pokazí. Prošel si chudobou, ví jak je to těžké, zachovává si zdravý odstup od lidí, ale zároveň umí mít rád a dát. V opačném případě si většina lidí stavů hojnosti a absolutní svobody neumí příliš vážit, ocenit ten zázrak. Oni se pro to totiž nenadřeli, berou to celé tak nějak automaticky. Že pro dosažení takového stavu museli připsat ztráty, prodřít noci, vnitřně vyhořet, podstoupit různá rizika, prožít stavy strádání, bytostní ohrožení, že by museli zažít stavy vnitřního rozpolcení, dezorientace, kvůli kterým by neustále zdokonalovali sebe a svůj žebříček hodnot? připsání ztrát, prodřených nocí, vnitřních vyhořeních, podstoupených rizicích, stavech strádání, bytostného ohrožení, vnitřní dezorientace, nutnosti přebudování vlastních hodnot? Nic takového. Ale možná ani nemusí, jsou vnitřně tak čistí z minulých životů, dobrou výchovou patřičně vděční a schopnější s hojností naložit lépe, než kdokoli jiný. Srandovní? Kdo ví.

Každopádně je vyšší riziko, že člověk, který je dostane "jen tak", bude bez patřičné oběti spíš rozmazlený, pokažený, nevděčný. Odstřižený od reality bude spíše degradovat a "vymýšlet různé šulíkoviny", jenom aby se nějak zabavil. Ani to ale neni snadná situace k vypořádání, jak se spousta lidí domnívá, dostat všechno, to není žádný med. Kór pokud pro to člověk nemusí nic obětovat. Aby potom nezačal uvnitř upadat a degradovat, stejně musí dělat spoustu věcí. Navíc úroveň štěstí u takového člověka v šesti hvězdičkovém hotelu s neomezeným rozpočtem na cokoli chce může být na lautr stejné úrovni, jako obyčejného člověka na čundru spícím na podložce s posledním "dvoukilem" v kapse, který jinak pracuje s řezačkou v lese. Ten klidně může prožívat ještě daleko vyšší úroveň štěstí. Prošel si bídou, vydřel si svoje, doufá a věří v lepší zítra, má kolem sebe dobré lidi, kteří ho mají rádi, za to, jaký je, on má rád je, jeho charakter je čistý, je pokorný, správně nastavený, objevil svůj dar, je ochotný, odhodlaný na jeho rozvíjení tvrdě pracovat, je bohatý v budoucnosti, dočká se zářných zítřků, kterých si bude vážit, užívat a celkově s bohatstvím pravděpodobně naloží moudře, štědře. Co vy víte, co čeká dneska bohatého člověka zítra? Disponujete snad darem prozřetelnosti, že znáte všechny proměnné? I to, co pro to musel obětovat včera, nebo to, co pro to bude muset ztratit zítra?

Jaké by to bylo, kdybyste na "lusknutí" prstu získali miliardu? Byl by váš život až do samotného konce šťastnější, co byste dělali a čeho se už nikdy nedopustili? Nejde to, alespoň do určité míry, začít dělat už teď? Proč hvězdy showbusinessu, které mají nejenom peníze, ale i slávu, obdiv a vůbec "koho jenom chtějí", spáchají sebevraždu (pomineme-li drogy)? Nebo proč prožívají absolutní vnitřní prázdnotu a celkově špatné psychické stavy, když mají všechno, na co pomyslí a po čem druzí tak prahnou? Co jim potom asi ještě tak moc chybí, že kvůli tomu ukončí vlastní život?

Tak kdo se má ve skutečnosti líp? Současný boháč a třeba zítřejší ztroskotanec, nebo dokonce popozítří nebožtík? Momentální nemajetný, za to ale šťastně žijící, naplněný člověk, kterého čeká zářná budoucnost? Život plnými doušky prožívající, nebo neustále se za něčím pachtící? Kolik jsme toho po cestě ztratili, kolik prožitých dní nás ještě čeká? Věřím se shodneme na tom, že je to relevantní. Záleží, z jakého úhlu se na to člověk podívá.

A pokud to už v současném stavu nedokážete vydržet, je nejvyšší čas začít aktivně hledat cestu ke změně. I když se šance na první pohled nemusí zdá být moc velká, nebo se může jevit nulová, , že to půjde, ne? Snad máte nějaký dar a nadání, které můžete uplatňovat a zdokonalovat. Naplňovat tak svůj potenciál, než ulehnete mezi ostatní, kteří tady před námi žili. Už jenom to vás bude dělat šťastnými bez ohledu na okamžitou odměnu. Jinak než děláním dané věci pořád do kolečka to nepůjde, jenom tak se můžete zdokonalovat, ať už vám to třeba na začátku jakkoli nejde a druzí si o tom říkají, co chtějí. To je jejich starost, problém, ne váš. Ať si věnují svoji pozornost a čas, čemu jenom sami chtějí. Chtějí řešit vás a než se pokusit být vám nápomocní, jenom se dobře baví?

ti druzí

Oni a jejich životy jsou tak úžasné, dokázali toho tolik, že se můžou smát druhým? Neměli by spíš dostávat regulérní výsměch oni sami? No asi je přirozené, že člověk rád řeší život druhého, než aby musel řešit svoje problémy, nedostatky, chyby. A že jich je. Radši si koupíme bulvární časopis a budeme řešit vymyšlené celebritky, radši budeme přehnaně sekýrovat sestru, kritizovat souseda, šířit klepy, věnovat pozornost ptákovinám, radši se budeme neustále civět kolem sebe, stěžovat si, jak je hrozné to a strašné tamto, tam ten je idiot, tam to zase kráva, všechno špatné! Než abychom se soustředili i na to dobré, sami na sebe, na to, ať sami děláme dobré skutky, které jsou užitečné, pro nás a druhé přínosné. Než abychom se pokorně zakousli a vyrazili po trnité cestě k lepším vlastním zítřkům. Ale jejda, to by bylo náročné, to bychom museli opustit komfortní zónu, to by bolelo, to bychom se museli něco naučit, čímž by jsme dali zase druhým prostor na výsměch, jak nám to nejde. Nene, to radši zvolíte to neustále kukání kolem a soudcovství a pranýřování druhých. Spíš tím, než vlastní změnou k lepšímu, vlastním úspěchem, si budete hojit pošramocené ego ze "zbabraného" života. Nebo si prostě jenom budete chtít neustále dokazovat, jak jste lepší (morálnější, chytřejší, pracovitější, schopnější, úspěšnější, výdělečnější) než druzí, že jste něco víc, vlastně se nad ně povyšovat. I kdyby to byla pravda, užijte si to a dejte pokoj. Takové mentální nastavení potom spěje k tomu, že momentálně úspěšnějším jednotlivcům byste nejraději pokouřili a neúspěšné ještě více pokořili, vysmáli se jim, zesměšnili je. Pěkný zvěřinec, fakt.

Stejně vám v tom nepomůžou, tak ať se klidně dívají, ať se pošklebují, posmívají, povyšují, ať si sebevědomě hodnotí, kritizují, útočí, odsuzují, nebo dokonce škodí. Jde to mimo vás. Za chvilku vám z nich stejně bude chtít pokouřit stále větší procento. Tak není to vlastně jedno? A pokud se vám nakonec podaří dostat nahoru, ani nebudete pořád vědět jak, jak moc obdiv takových lidí znamená? Neuleťte si na tom přehnaně.

vlastní přístup

Dělejte si svoje maximum, abyste dosáhli stavu, po kterém uvnitř toužíte. Možná to tam není náhodou, je to kompas. Hlavně si ho neporouchejte druhými, závislostmi, chemií, odlidštěním, zbabělostí, váhavostí... Udělejte, co budete moct, abyste tuto touhu, svůj potenciál, naplnili, nezakopávejte je hluboko pod zem. Z nějakého důvodu ve vás jsou a pokud to úplně vzdáte, zahodíte je, dopouštíte se hříchu stejně, jako když jedete přes mrtvoly a přehnaně "hrotíte" to, co prostě nemá být. Dívejte, kolik zázraků kolem se musí dít, abyste mohli konat tady a teď. Když to nevyjde, asi to tak zatím má z nějakého důvodu být, minimálně to byla dobrá škola a taky docela jízda, no ne? Co nedokážete ovlivnit, to radši přehnaně neřešte. Vy něco chcete a nikdo jiný kromě vás to za vás neudělá. A pokud se vám zdá, že žádná cesta nevědě dopředu, prostě se kousněte a v dobré víře konejte. Určitě z toho bude postupem času vznikat něco dobrého, ať už to celý systém dneska jakkoli "škrtí", vydělat není snadné a z většiny z nás by měl nejradši "poslušné otroky v továrnách, řadové zaměstnance nadnárodních společností a velkých korporátů", než nás nadobro vystrnadí nízko nákladovější a výkonnější robotické mechanismy. Ale tak každá doba měla něco. Jen se podívejte taky na ty neskutečné pozitiva, které dnešní doba ve srovnání s minulostí přináší. Nakonec je dobře, že je na nás vyvíjený tlak, protože bez toho se nevybrousí diamant. Všechno špatné je škola, zkušenost, zlepšení, posun. Hlavně se dívat do sebe, zachovávat si vlastní víru, zdravý rozum a jít, krok za krokem. Nebo můžete do nekonečna nad něčím lamentovat, ale zkuste vyrazit na tůru a na ten vrchol dostat jinak než krok sum krok? Že už vás hrozně bolí nohy, jste strhaní a vyčerpaní? Tak si odpočiňte, ale potom zase kráčejte dál, protože jinak to nepůjde. Teda mohl by vás někdo vynést, půjčit vám motorku, ale je to fakt prudký kopec. Tak připevnit motorek s vrtulí na záda a vyletěli byste. No, víte jak to myslím.

nikdo to za vás nedřepne

Dobrý tenista i fotbalista je z velké části "cirkusák", prostě něco dělají od malička opakovaně den co den, úder za úderem, kop za kopem. Až toho namlátí dost, když jim do toho bude přát zdraví, štěstí a budou mít navíc ten dříče odlišující talent (dar), zkrátka pokud jim bude karma a osud přát, je uvidíte v televizi a s ohromením budete moct obdivovat jejich výkony a schopnosti. Ať už je tam dostalo cokoli, na jedno můžeme vzít jed: bez neustálého opakování dané činnosti "do zblbnutí" a obětování mnoha požitků by to nešlo. Nějaké obavy a nebo povyšování? Mlať do míčku, sleduj to a nazdar. Jak říká Vémola, první je píle, potom talent.

Uvědomme si, že vlastně jediné, co víme, je to, že skoro nic nevíme. Tak když nemůžeme být nápomocní, změnit něco k lepšímu, hleďme si svého. "Čumme" spíš do svého nitra, než pořád na někoho přes rameno a zbytečně nesuďme, když nám do něčeho vůbec nic není. A už vůbec neodsuzujme. Copak my sami z naší omezené perspektivy víme, proč a pro koho dobro se to děje? To sami dokážeme žít tak skvělý, bezchybný život, že přitom ještě zvládáme ukazovat prstem na druhé, neustále je kritizovat a hodnotit? Zasloužená a upřímná kritika s dobrým úmyslem zlepšit kritizovaného je v pořádku. Zas jenom držet jazyk za zuby, nevšímat si absolutně okolí a neprojevovat svůj názor, to taky zavání extrémem a každý extrém škodí. Vím, jaký dnešní svět je, když člověk vyjde mezi lidi, vyjede mezi auta, cítí tu semletost a prázdnotu. Někdy je vskutku náročné zachovat si v tom pozitivní postoj déle než pár minut. Pár negativních lidí, situací a je to. Energetický úbytek, vztek, deprese, smutek. A jsme v tom. Není snadné, nenechat se tím strhnout, zhoršit. Kór pokud je člověk "citlivý a vnímavý". Co na to říct, odveďte si svoje, pravidelně sportujte na čerstvém vzduchu a choďte do přírody. Když se cestou zastavíte na svatém místě, kapli nebo kostele, ztišíte, pomodlíte, zameditujete, zharmonizujete, spojíte sami se sebou a necháte posilnit svatým, načerpáte vnitřní síly. Najednou to celé bude víc v pořádku. Minimálně nebudete patřit mezi další z bledých zombie, které potkám na ulici, nebo zahlédnu civět v autě.

Život je dar, je potřeba ho prožívat a užívat si ho, ať už je náš finanční (nebo jiný) stav jakýkoli. S nadbytkem peněz je to snadnější, o tom žádná. Člověk má víc času, nemusí dělat věci, které nechce a naopak si může dopřávat touženého. Ale bude to pro něho v dlouhodobém měřítku zdroj pravého, čistého štěstí? Očividně tomu tak být nemusí a z nějakého důvodu není nemožné být bez nich daleko šťastnější než ten, který jich má "fůru". Hlavně na penězích ani v jenom z těchto scénářů bohatství vs. chudoby příliš neulpívat. Nebo zmizí, přinesou akorát tak pohromu, nebo raději nepřijdou vůbec.

Zní to jako klišé, ale neříkejte, že se na vašem životě nedá najít hromada dobrého. Zase tolik toho ke štěstí nepotřebujeme. Sbalte batoh, vyrazte do hor nebo třeba k vodě a uvidíte tu záplavu štěstí při prožívání každého obyčejného okamžiku. Jenomže, všichni jsme lidé a člověk si ze svojí podstaty neumí delší dobu vážit toho, co má. Jakékoli zhoršení představuje katastrofu a zlepšení krátkodobou radost. Ale obojí je většinou dočasné. Dejte hladovějícímu fazole a chleba, pravděpodobně v jeho očích uvidíte podobnou radost, jako když miliardář dostane vilu a vrtulník.

Když se na úkor peněz zřekneme svého já

Celé takové nastavení může být ještě v pořádku, dokud touha a strach o pomíjívé peníze nepřekročí "jednotu a lásku" v duši. Jakmile člověk ztratí tyto pocity, ztratí tak kus sebe pro peníze. Sejde z cesty, pokroutí si karmu, vznikne připoutanost k penězům a vnitřní závislost na nich. Všechno ve svém bytí má potom člověk tendenci stavět pod peníze. Těm všechno podřizuje, až se toto zřeknutí se lidského, dobrého, nevinného změní v totální chamtivost. Zájem získat nebo zachovat peníze přeroste ve zcela záměrné poškozování druhých, ubližování a narušování harmonie. To, že se ze mě za trest vytratí pozitivní pocity, které jsem v sobě v době "nevinné mladosti" míval, je pochopitelné. To, jestli není jenom jejich prosté a pravidelné pociťování daleko lepší zážitek, než to, za co jsem je vyměnil, to už je na uváženou každého. Někdy to můžou být vyloženě negativní pocity, které nás doprovázejí a žádné Lamborghiny nás jich nezbaví. Tak co teď, jak v sobě znovu probudit toho bezstarostného, sám v sebe a v dobré zítřky důvěřujícího, a bez pádných, příliš zištných příčin šťastného klučinu? Je to vůbec ještě možné? Vždy platí, že člověk, který v něčem přestřeluje, se dopouští zla.

Pointa tohoto odstavce je ale taková, že člověk by měl být za své konání patřičně odměněn. Ten, u koho nakoupíme, by měl zkrátka dostat po zásluze zaplaceno. :-D

Karma je zdarma

Nejsem včerejší, dobře vím, že se v dnešním světě spíše nesetkáme s okamžitou odměnou za dobré konání a ani trestem za skutky špatné. Ne nadarmo se ale říká, že Bůh vidí všechno a jeho mlýny melou pomalu, ale jistě. Nebo že co zaseješ, to si taky sklidíš. Karmu zkrátka neoje... Není to ani tak výhrůžka, jako spíš konstatování faktu. Navenek můžeme hrát různá divadelní představení, předstírat formu, přátelství, pozitivitu, laskavost, dobrotu. Někdy nám i hranou lásku druzí "baští i s navijákem". Někdy se dokonce ponoříme do celé této přetvářky tak poctivě, že přesvědčíme i sami sebe. Tak moc se snažíme, až při tom snad více dojímáme sami sebe, než druhé. Už se ani přesně neví, jestli je cílem působit na druhé, nebo "pohonit" vlastní ego. Pokud dáme přednost přetvářce před opravdovostí, předstírání před upřímností, vyměníme tak pravdu za lež a dřív nebo později se v tom třeba nechtěně zamotáme. Že budeme před druhými za "přetvářeče, fejkovce", ještě není tak zlé jako to, že ztratíme kus sebe, svého já. Nejsme totiž jenom fyzická schránka, důležité je, co zažíváme uvnitř sebe. Pokud nebudeme mít správně poskládaný žebříček hodnot, nebudeme v sobě cítit správné emoce, nebudeme v sobě jednotní, vycházet ze svého středu. Těžko se budeme správně orientovat na křižovatkách života, řídit se vnitřním hlasem, intuicí, směřovat správným směrem, činit moudrá rozhodnutí, dobré skutky. Pokud budeme neustále hrát nějaké role, reálně hrozí, že budeme postupně vnitřně otupovat, až ztratíme i poslední špetku vnitřního citu, ztratíme "nadobro" své já. Už žádné pozitivní emoce, zůstane jenom prázdnota a navenek zhroucení, nebo předstírání. Dáme přednost tomu pomíjivému (co je "venku") před tím podstatným a sice pokladem, který je "uvnitř" nás. Špatným rozhodnutím v sobě pohřbíme ten zdravý cit, který nám našeptává, jindy na nás doslova křičí, co je to správné a co zlé. Ztratíme ten vnitřní hlas, odpojíme se od vlatní intuice, začneme se v tom babrat a ztrácet. Ať už se může zdát, že jme v tom nevinně a vlastně za to můžou jiní, nebo nemůže být pochyb o tom, že jsme si to celé zbabrali my sami. Ucpeme proud pravého a čistého života třeba pro peníze, vztahy, spravedlnost nebo morálku. Jezírko, do kterého ústí, začne vysychat a kalit se, protože do něho nepřitéká nová čistá voda, není zde potřebný průtok, nedochází k obměně vody. Z takového jezírka se nedá brát životní energie, ani síla na správné činy. Spousta lidí si pomíchala správné hodnoty a nechala si svá jezírka pěkně zpustošit. Za své vlastní jezírko, vnitřní osobní hygienu jsme zodpovědní každý sám za sebe. Říká se, že člověk toho dosáhne neustálou prací sám na sobě a sebezdokonalováním. Což je na jednu stranu logické, to jezírko (stejně jako dům) se nevyčistí jen tak, samo od sebe. Na druhou stranu, pokud nevíme, v čem přestřelujeme, s jakým hlavním pokušením, prohřeškem máme tu čest, můžeme ho drhnout 3 krát denně. Samozřejmě to pomůže, lepší než nic. Ale dokud nám někdo neřekne, že nahoře nad pramenem nám vylévají jedy z blízké chemičky a my se jich vědomě nezbavíme, efektivita očisty nebude minimálně taková. Jaká by mohla být a byla by pro opravdové a urychlené odstranění potíží žádoucí. Naše sebeuvědomění, sebereflexe není většinou na takové úrovni, abychom v sobě dokázali odhalit porušené vzorce, uvědomit si, v čem neustále přestřelujeme, co musíme "odmodlit", dát pryč. Tolik životních událostí a co ještě v těch minulých, předminulých, před před? Kdo si to má celé pamatovat. Naše vědomí ne, podvědomí, duše ano. Leží to tady a jako shnilý lopuch v jezírku čeká na očištění. Dokud nedokážeme přesně určit a pojmenovat příčinu problému a nezačneme dělat kroky k jejímu odstranění, bude tady i nadále, plíseň se bude rozlézat a problém zvětšovat. Do života budou přicházet různé zdravotní nebo osudové peripetie, kterých příčinou bude právě tato hniloba. Jenomže jak tomu celému přijít na kloub? Jak odhalit opravdovou pravdu, zjistit, co ji způsobuje a přijít na způsob, jak ji dát pryč? Co je potřeba si uvědomit a pravidelně provádět, abychom si ulevili od "zbytečného" trápení? Čím je zatížené to vaše jezírko, k jakému extrému tíhnete a co konkrétního můžete pro jeho očistu pravidelně dělat? Samozřejmě vás život naučí sám, jenomže nikdo nechce být vážně nemocný, umírat, nebo muset prožívat trpké životní události, zhroucení osudu.

Nebo naopak přirovnání s nemocničním prostředí:

Když jdete se svým problém lékaři. Klasické medicíně se možná podaří vyřešit následek, ale pravou příčinu nechává absolutně bez povšimnutí. Její řešení jsou značně krátkodobá. Můžete se totiž spolehnout, že neřešená příčina se i po odstranění jejího následku projeví jinde, možná v ještě vážnější podobě. Nemoc totiž "léčí" jenom na fyzické úrovni, energetickou úroveň nechávají absolutně bez povšimnutí. Většina doktorů: "Energie člověka, duch, duše? Chacha. Na co si nemůžeme sáhnout, co nemůžeme vyříznout, vypálit, to neexistuje." Trochu masochistické, ale pravdivé. Vzhledem k postupům uplatňovaných při vytváření lékařů, doktorů se v tomto směru nedá očekávat nějaké razantní zlepšení. Pořád ty stejné příručky, bichle a memorování. Dobré pro poznání fyzické struktury těla, jednotlivých procesů v něm, to určitě. Ale pro jeho jeho léčení to nemusí stačit. Povrchní po nabytí všemožných zkušeností, nebo časem "zmáčknutí tlačítka" možná ano, opravdové rozhodně ne. Člověk u je tak sice "léčen" zdravotní problém na úrovni těla, ale co ho uvnitř způsobuje na energetické úrovni, úrovni ducha a duše, na co je rozhodně potřeba se zaměřit a řešit, na to se háže "bobek". Ani většina nezdravých lidí to nechce vědět. I kdyby jim byla sdělená nejpravější podstata, kde se nachází jádro jejich problému, možná se tak nanejvýš uchechtli. Oni chtějí být vyléčeni! Rozhodně nebudou poslouchat nějaké hloupé řeči o energii, oni jsou maso, kůže a tělní tekutiny! Nic víc, nic míň! A na nějaké sebezdokonalování, uvědomění, pokání a lítost oni zvysoka kašlou. Ani na něho není čas. Chtějí být vyléčeni s co nejmenším množstvím námahy "tady a teď". Hrdě nebo smutně obrážejí operační sály, bijí se do prsou, nebo brečí při další životní ráně. Ale aby zaměřili svou pozornost na to podstatné, to ne. Někteří vyloženě nechtějí, možná jednou, až už nebudou vědět kam. Jiní o tom nevědí, neměli zatím to štěstí narazit správnou osobu, nebo zdroj informací. Nezbývá, než si pomáhat částečnými řešeními, nebo si z dlouhodobého hlediska spíš ubližovat. Je pravdou, že i při úplné ignoranci něčeho takového se život a osud postarají sami. Do života nám budou tak nebo tak přicházet události (a lidé), které pro nás budou představovat dostatečnou výuku. Jak "dobré", nebo naopak "zlé" budou, to záleží na našem vnitřním stavu. Lidé, kteří v tomto směru za svoji vlastní minulost, nebo za minulost linie jejich předků, neshromáždili nadměrnou vnitřní agresi, karmické zátěže a blokády , nejsou nuceni něco takového prakticky vůbec řešit. Samozřejmě se menší nedokonalosti najdou u každého, ale není to nic, "z čeho by se střílelo". Nesužují je vážné nemoci, nemají pocit, že se jim "smůla, nespravedlnost, krutost" lepí na paty. Mají "jenom" naplno prožívat svůj vlastní život, přijímat s patřičnou pokorou a vděčností všechno, co přichází s vědomím, že to pochází od Boha a děje se tak pro naše nejvyšší dobro. Je nicméně pravdou, že k pozitivním životním událostem se tak přistupuje daleko snadněji, než k těm negativním. Tehdy člověk cítí potřebu hledat opravdové odpovědi na svoje otázky. Nanejvýš si přeje poznat pravou příčinu svého problému a tu dát ve vlastním zájmu zdárně pryč. K tomu je ale zapotřebí "trocha" vnitřní hygieny a správného postoje k životu (jeho materiálnímu i duchovnímu aspektu), sobě samému a svému okolí. Je jasné, že takový proces vnitřní očisty může být poměrně zdlouhavý a náročný. Hold jsme si daný problém taky chvilku budovali a tak nemůžeme počítat s tím, že za hodinku budeme po "pár planých průpovídkách" čistí jako "slovo Boží". Musí to být opravdové a pronikat do hlubin našeho nitra. Ale blaho přinášející pocity, které budou probíhající změnu doprovázet, stejně jako družička šťastnou nevěstu na svatbě, budou stát za to. Budete zřetelně pociťovat, že na světě není nic lepšího, než proud lásky, který se ve vás otevírá a to, za čím jste se kdo ví proč celé ty roky honili, pachtili a natrápili se kvůli tomu, je v porovnání s tímto plané nic. Pocítíte lásku, uvidíte pravdu a docílíte jednoty.

Narušením vnitřní harmonie vzniklá závislost (připoutanost) a ta se léčí jedině odnětím od toho, po čem tak prahneme. Porušování pravidel má za následek karmické „ochutnání vlastní medicíny“, kdy se ocitnete tváří v tvář tomu, čeho jste se v minulosti dopustili. Jenom tak, abyste poznali a byli příště minimálně vnímavější. Ne nadarmo se říká "nedělej druhým, co nechceš, aby oni dělali tobě". Prostě pokud nezměníme sebe k lepšímu, bude nás to jednou jednoduše bolet.

Je potřebné si uvědomit, že někdy nevidíme celou pravdu. Z přesvědčením o vlastní pravdě odsuzujeme lidi za skutky, kterých se dopouštějí, přitom sami jsou čistí a děje se pro východu druhých, slouží to pro jejich zdokonalení, vlastní dobro. Tyto události hodnotíme z naší omezené perspektivy a označujeme za špatné, nespravedlivé, kruté. Ale neuvědomujeme si přitom, že i zlo může být skryté dobro a pochází od Boha. Děje se prý většinou, aby tady naše duše nepřirostla k pomíjivému (vztahům, materiálnímu, morálnímu apod.), aby nevznikala nadbytečná agrese. Aby se nedostala do takové úrovně, že by hrozilo připoutání a úplná duševní degradace. Ty, vůči kterým jsou páchány, potom rádi nazýváme chudáky. Rádi hledáme oběti a pacholky, které soudíme a s opovržením označujeme za "cosi odporného". Přitom tito mohou být vnitřně čistí, nebýt uvnitř za takový skutek nijak do budoucna poznamenaní a na vině je ve skutečnosti oběť, vůči které je páchán a její agresivní vnitřní stav. Je spousta věcí, které nevnímáme. Spousta faktorů, které nemůžeme vzít do úvahy, i kdybychom o nich věděli a sebevíc chtěli. Pořád jsme "jenom omezení lidé".

Za příklad se může vzít manželský pár, ve kterém se manžel se svojí manželce chová sprostě, hrubě. Z venku je to jasná věc, manžel je hovado a manželka chudinka. Uvnitř je to ale "jiná básnička". Manželka má vysokou vnitřní agresi na vztahy a tak se jí do života dostává takový "hrubián", nebo se k ní vnitřně čistý manžel musí takto chovat, aby k pěkným vztahům, které dává na svém žebříčku hodnot "nadevše" a přehnaně si jich považuje, nepřirostla. Chlap jí totálně rozbíjí deziluzi o pěkných vztazích, ve skutečnosti tak dere na povrch lásku v ní. Že je to nelogické, že je to i tak hrozné. To rozhodně. Ale aby byl skutečný problém vyřešený, musí se vyléčit vnitřní stav manželky, snížit její vnitřní agrese (lpění) na vztazích. Jakmile to zdárně proběhne, manžel se začne "náhle" chovat normálně, nebo z jejího života "sám od sebe" zmizí, už v něm totiž nebude potřebný. Pokud se to bude ignorovat, požádá se třeba o rozvod, aniž by se agrese dostala do rozumné úrovně, objeví se "z čistajasna" druhé hovado, do kterého se zamiluje, vezme si ho za manžela a on ji bude týrat úplně stejně, ne-li víc. Potom si bude ona i okolí říkat, jaké "štěstí" že to má na partnery! A pokud takový nepřijde, třeba se tomu úplně z trpkých zkušeností uzavře a nebude tak nadále prožívat potřebné ponížení ve vztazích, ale agrese přitom bude pořád vysoká, přijde třeba rakovina.

V podstatě se vše se děje z nějakého důvodu. Kdyby to Bůh nechtěl, nestane se to. Bohem nazývám stvořitele toho všeho tady, takže jakoby trochu jiný frajer. S těmi svými moderními výdobytky se můžeme jít s klidem zahrabat. Mimochodem stvořil i nás všechny, dalo by se nás tak označit jeho dětmi, kteří jsou na vnitřní úrovni prý spojeni, jedno. A jak se přitom umí k sobě chovat, zacházet se sebou. By měl otec radost, kdyby to viděl. Moment, on to vlastně vidí, úplně všechno. Neunikne mu jediná naše myšlenka, jediná emoce, za každou špatnou přijde výchovný trest. No jak říkám, prostě jiná liga.

Vše má svůj začátek i konec. Valar Morghulis znamená ve valyrijštině, že každý musí zemřít. O co tady potom jde, co je to podstatné, trvalé a co plané, pomíjivé? Schopnost takového rozlišení a řízení se tím je důležitou součástí života. Jsme si skutečně jistí, že je náš pohled na danou problematiku je opravdu správný? Máme k tomu, aby vůbec mohl být náš úsudek pravdivý, všechny potřebné informace? Každý člověk má tendenci lidi a situace vždy nějak hodnotit a soudit. A je to v pořádku, jak jinak bychom mohli prakticky žít v tomto světě, když bychom si netvořili svůj vlastní obraz světa, průběžně ho nezdokonalovali a přestali se vyvíjet? Co když bychom se neřídili vlastní intuicí a úsudkem? Bylo by to taky v nepořádku, ale je potřeba být soudný. Dělat věci s mírou a přirozeně je v pořádku. Horší je, když začneme v něčem přestřelovat. I v tom, že máme vždy pravdu a náš pohled je vždy ten správný. Taková suverenita přece musí být určitě pobláznění v kontrastu naší "bezvýznamnosti a maličkosti". Ale přitom na každém momentu záleží. Podívejte se kolem sebe, vnímáte tu pomíjivost? Za 100 let na této planetě nebude nikdo z nás, alespoň ne v tomto těle. Možná už ani naše děti. Možná se už ani sama planeta nebude točit. Nebo se bude točit, ale bez nás. Co má cenu? Prožít naplno svůj život a užít si dar, který nám byl dán? Nebo proč a za jakých pravidel se tady hraje? Vážně je to ve skutečnosti jenom směť materiálního a shoda náhod? Nebo je to předem dané a minimálně to hlavní se děje vždy tak, jak má. Tak do jaké míry je to celé nahodilé a do jaké předurčené. Do jaké míry se svobodně rozhodujeme při své každodenní činnosti a do jaké jsme vedeni? A jsme vedeni po nepříjemné cestě vlastní vinou, kterou jsme z "příjemné" cesty sešli, nebo jsme se měli dopustit chybného jednání, kvůli kterému jsme sešli? Jak moc je potom na místě lítost za skutky, kterých jsme se dopustili, nebo které se nám stali bez našeho přičinění? A jakou cenu má vlastní hrdost a pýcha za dosažené úspěchy? Je to vůbec naše, nebo nám to bylo karmicky dáno za náš čistý vnitřní stav?

Ať už tak, nebo tak, třeba zase v nějaké kombinaci, je potřeba si přiznat, že se na věci díváme z omezené perspektivy, že toho s opravdovou jistotou ve skutečnosti zase tolik nevíme. Tak kde se bere to přesvědčení o pravdivosti vlastního názoru a správnosti činu každého z nás? Jak si můžeme být tak jistí v "kramflecích", nebo je to předstírané?

Ať už je tomu jakkoli, uvědoměním a přiznáním tohoto se můžeme obměkčit a třeba trochu ustoupit ze svých paličatých pozic a skálopevných soudů. Místo, abychom byli rádi, že jsme se dneska mohli probudit a vstát z postele, že se země točí, voda teče a vzduch se dá ještě dýchat, hrajeme si na pyšné všeználky a pány všeho tvorstva. Uděláme líp, když se budeme soustředit na vlastní skutky v teď a tady, dělat s maximální kvalitou to, co dokážeme ovlivnit, naučit se pouštět pryč to, co se děje mimo naši kontrolu, možnost to svým jednáním změnit, když se naučíme být opravdový, poslouchat a řídit se vnitřním hlasem, nenecháme si ho zastřít hlukem z venčí, nebo chybnými domněnkami a vzorci výchovy, když nebudeme připravovat sami sebe o štěstí a zároveň nebudeme polevovat ve snaze o zlepšení našeho já, o to být dobrý člověk. Takový, jaký skutečně jsem, jakého mě Bůh stvořil. Nedostatky zlepšovat a přednosti využívat pro své a okolní dobro. Život je zázrak, to my jsme si to tady "tak trochu" pokazili. A když už jsme teda hrdě pošramocení a nehodláme na tom nic měnit, aspoň se nedopouštějme zla na druhých lidech, nevypouštějme ten hnus ze sebe do svého okolí a hleďme si svého. Každý je ve finále zodpovědný sám za sebe a za to, co nosí v sobě. Nikdo na ten emoční balast není zvědavý, ani se jím nehodlá špinit, aby se vám ulevilo. Neberme si nedostatek vlastní energie způsobený vlastním přepínáním a pachtěním z druhých lidí, kteří žijí správně, dokážou žít v rovnováze, dostatečně odpočívají a moudře doplňují svoje energetické zásoby. Berete-li si takto z druhých lidí na jejich úkor, je to normální krádež a vy jste regulérní energetický upír. Otevřete se, očistěte se, změňte se k lepšímu.

Když se vrátím zpátky do našeho oboru úvěrování, taky bych doporučoval neplést si službu se službou. Lidé, kteří se vlastní vinou dostali do stavu předlužení, přichází žádat o zaplacení svých dluhů se stejnou grácií, jako by se snad šli nechat pojistit. Jakoby cítíte ten rozdíl, aniž by bylo potřeba se o tom rozepisovat? Jakoby snad měli na výběr z "miliónu" produktů a celý trh usiloval o jejich vlastní peníze, které budou každý měsíc za krytí svých rizik platit. Jenomže tady je to obráceně, chtějí nemalé peníze od některé z firem na dosti regulovaném trhu. Takže získat zde peníze formou spotřebitelské hypotéky nebo půjčky už není taková sranda. Navíc si logicky přejí, aby ty peníze byly poskytnuté za co nejmenších nákladů, takže co nejnižšího zisku pro jejich půjčujícího. Takových firem na trhu, tolik bank a nebankovních firem držících se v závěsu za nimi, to snad nebude takový problém peníze získat. Někteří lidé si potom připadají jako "supermanové", když se o ně začnou přetahovat, každý jim volá, chce si je "sladkými řečmi" získat na svou stranu. Začnou si užívat toho zájmu o jejich osobu, "konečně se o mě taky někdo zajímá" říkají si možná a druhým dechem dodávají "To bude hračka, proberu to z každým a vyberu si toho nejlevnějšího. Jednoduché jak facka." A začnou se tím prohrabávat. Každý je oslovený je velký "sympoš", žádný problém, přineseme modré z nebe". Jenomže pojistit se dá každý člověk, který má zájem se pojistit, podepíše pojistné smlouvy a posílá "pětistovku" měsíčně. Jde vážně jenom o to, abyste si vybrali pojišťovnu, jejíž pojistný bude za danou cenu obsahovat co nejlepšími parametry. Každý jeden poptávající je tak "hravě" zobchodovatelný. Myslíte si ale, že každému z Vás, toužících si půjčit, bude možné na trhu najít půjčujícího, který:


a Vy tak budete ochotni a zároveň schopni dodat všechny podklady v potřebném stavu a v požadovaném čase, aby se mohli vytvořit úvěrové smlouvy, podepsat a čerpat peníze?

No, kolika z Vás? 1 z 10, 1 z 50 nebo spíš dokonce 1 ze 600? Asi to bude znít neuvěřitelně, ale ani poslední číslo znázorňující průchodnost není u některých poskytovatelů výjimkou! 600 žádostí musí prověřit a následně zamítnout, aby se mohl zdárně uskutečnit jeden obchod. Šílená statistika, no ne? A jste si jistě, že jste to právě vy, kteří budou ta jednička z celkového množství žadatelů? Nebo se zařadíte do kolonky "neřešitelné, odpad" v excelové tabulce vyřizujícího?

Tak alespoň orientačně vidíte, kolik sladkých řečí musí takový sympaťák vést, aby mu z toho množství konečně vypadl zdárně uzavřený obchod. A bude to právě on, který tak bude schopný uspokojit vaše vysoké nároky na výši a výhodnost poptávané hypotéky? Nebo je to spíš kecal, který vás ve skutečnosti bude zdržovat? Týdny a měsíce uběhnou jako voda, spousta odmlčení a planých slibů, ale vyplacení peněz stále v nedohlednu. A Vy přitom děláte první poslední pro to, aby to dopadlo? Dodržujete všechny podmínky a dodáváte všechny podklady? No, někde je problém, to bezesporu. A pokud se to přece jenom podaří, bude pro vás právě on nositelem bezkonkurenčně výhodného a férového úvěrového řešení? Nebo existuje na trhu někdo jiný, kdo by byl schopný řešit za ještě daleko slušnějších podmínek? Budete ho hledat a zároveň tak riskovat, že nedopadne vůbec nic, nebo se "smíříte" s předpokladem, že to jinde lépe nepůjde, nebo že ztrácet čas takovým hledáním by pro vás ve finále s větší pravděpodobností bylo méně ekonomicky výhodné, i kdyby se vám někoho takového najít nakonec přece jenom podařilo. To všechno jsou úvahy, které se poptávajícím pochopitelně "honí hlavou". A neříkám oslovte pouze nás, slepě splňte zadané úkoly a s vysokou pravděpodobností získáte pro sebe to nejvíce výhodné. I když z mého pohledu se to tato cesta jeví jako oboustranně optimální. Správných cest ale může být samozřejmě víc.

Proč to celé říkám? Protože by se někteří lidé měli se svým sebevědomím při zadávání a vyřizování své poptávky "tak trochu" krotit. Vážně toho pro většinu z vás na tom trhu není moc dobrého. Regulérně hrozí, že Vám získat potřebné peníze buďto nepůjde vůbec, nebo budete moct parametry hypotéky s klidným srdcem označit za katastrofální. Proto byste k tomu, kdo vám nabízí možnost získat je a zároveň za výhodných parametrů, měli přistupovat s patřičnou dávkou pokory a vděku. Současně byste měli "kmitat", tzn. dělat první poslední pro to, aby nabízené řešení mohlo dopadnout, to znamená doložit všechny požadované podklady v potřebném stavu. Pokud je potřeba něco dodržovat, nebo je možnost udělat z vaší strany, mělo by se tak rozhodně stát. Jenom tak totiž zvýšíte na možné maximum pravděpodobnost toho, že vám nabízené řešení dobře dopadne. Jistě, je taky možné, že nedopadne kvůli tomu, kdo vám ho vyřizuje, nebo má poskytnout. Vy jste sice udělali vše, co jste měli, ale stejně to nakonec nedopadlo. I to se může samozřejmě stát. Ale alespoň co se naší vlastní zkušenosti týká, v daleko větším množství případů to padá z důvodu poptávajícího. Jednomu se není možné ani dovolat, druhý se nedostavil na nutnou schůzku, třetí není schopen doložit potřebné podklady, čtvrtému to celé dokládání hrozně trvá, páty sice dodá včas ale začne šíleným způsobem špekulovat, šestý v průběhu sjednání neplatí svoje dluhy, takže si vyloženě pokazí registry, nebo si vezme ještě jednu půjčku a zhorší si bonitu, takže ve finále schválení nedopadne, sedmý si to najednou celé rozmyslí a z nějakého důvodu od sjednání odstoupí. No, tak to vidíte. A přitom by všichni tito šli reálně řešit, to znamená, že by bylo možné uspokojit jejich potřeby nadmíru výhodnou hypotékou třeba na oddlužení jejich nemovitosti. To by se ale nemohli dopustit některého z výše uvedených, mnohdy nepochopitelných přestupků. Těch, kteří jsou zdárné předschválení u vybraného poskytovatele, plní všechno na 100%, ale nakonec nedopadnou, je daleko menší část. Buďte proto adekvátně loajální, pokud vám je někdo schopný přinést výhodné řešení, nebuďte přehnaně optimističtí v tom směru, že jinde to půjde řešit a ještě k tomu výhodněji, snažte se dodat mu potřebné a dodržet podmínky, projevte zdravý vděk, pokud řešení zdárně dopadne. To je celé. Když dostojíte takové rady a financování přesto nedopadne, můžete právem ukazovat rozezleným prstem. Někdo vám něco nasliboval, vy jste udělali, co jste mohli a stejně z toho nic není. Hold občas stane se. Ale alespoň tak můžete mít čisté svědomí, odvedli jste možné maximum a na stejnou úroveň zvyšili svoje šance na úspěch. To, že to teď nedopadlo, ještě neznamená, že to brzy, při zachování takového postoje, nepůjde. Spolehněte se, pro to uděláme své maximum.

Tento odstavec už je možná trochu zbytečný. Každopádně je až zarážející, že z některých poptávajících po oddlužení nemovitosti srší taková suverenita, jako by poptávali u investičního makléře, který by dokázal bezpečně uložit plody jejich práce a zároveň docílil maximálního zhodnocení tohoto jejich vkladu, na který dosáhli nesčetnými úspěchy v lukrativním zaměstnání (oboru podnikání). Tehdy bych to sebevědomí, až namistrovanost pochopil. Považoval by za oprávněné, že nedůvěřují a obrací se ještě na další makléře, kteří budou třeba schopni nabídnout vhodnější úložku. Když sem ale na pokraji osobního finančního bankrotu, chovat se jako velký borec zase tolik na místě už není. Hromada drahých nebankovních mikro úvěrů, zesplatněné pohledávky pro jejich nesplácení, nedávno ukončené insolvence, nebo ještě stále probíhající exekuce, ale frajeři největší a navíc ještě s mentálním nastavením „podal mně pomocnou ruku, tak mu ji pro jistotu sežeru až po ramenní kloub“. Když jdete někoho žádat, aby zlepšil váš finanční stav tím, že vám umožní vyřídit úhradu drahých dluhů, které jste si mnohdy z "vlastní hlouposti" nabrali, pomocí výhodné půjčky nebo hypotéky, přičemž uhasí „koudel u vašeho zadku“, tehdy by to chtělo alespoň trochu té vnitřní umírněnosti. Jestli se vám doteď vnitřní nabubřelost vyplácela, což tak nevypadá, teď vám bude spíše překážet, to mně věřte. Pokud má někdo možnost dostat vás z takových peripetií ven, uchránit vaši peněženku před dalším navyšování dluhů, uspořit vám tak nemalé peníze, zachránit vaši nemovitost měli před nuceným prodejem... Možná byste k němu mohli přistupovat jako k "panu prezidentovi, šéfovi v práci, nebo hlavnímu odběrateli v podnikání" co říkáte? Vždyť pro vás může představovat kolikrát ještě větší ekonomický přínos než oni. A ne, že se tak budete sami chovat a tvářit se v prvním telefonu, nebo na schůzce ve stylu "tak co ty další bambulko, copak to pro mě jako máš?" a s výrazem proradného lišáka, z kterého jde na "první dobrou" cítit ta nezkrotná touha špekulovat. S takovým že se máme dát vůbec do řeči, co jiného než problémy, z toho asi tak může být dobrého? Křivácký úsměv, pokud by se mu nakonec podařilo nás přece jenom podařilo podvést?

Tak byste se k druhým měli chovat ostatně vždy, pokud chcete, aby se tak chovali i oni k vám. Ať už tak budete činit z čistě vlastních zájmů, nebo lépe z důvodu správného vnitřního nastavení. Zkrátka to zkuste, bude se vám to hodit, i kdybyste to měli celé jenom předstírat. Hlavně buďte rovní, dodávejte potřebné a dodržte všechny domluvy. Je nám ale jasné, že u spousty lidí takový přístup nehrozí. To je důkazem, že v takové situaci nejsou žádnou náhodou. Nejsou to chudáčci, ale spravedlivě potrestaní. Pomáhat takovým osobními bankroty, kterými ještě okradou ty, kteří jim "projevili důvěru" a půjčili? Zvláštní svět aneb "what a time to be alive". Někdo by v záchvatu zuřivosti rád řekl: "raději zavřít, dokud nezčernají". To dneska ale nejde, žádné vězení pro nenapravitelné dlužníky, intrikáře a lháře totiž neexistuje. Nicméně je spravedlivé, že dokud postoj zavčasu nezmění, taky v ní ještě budou muset zůstat. Nepůjde jim totiž nespíš pomoct, budou totiž tak moc nenormální, že si to znemožní celé sami. Dostanou se tak nejspíš do ještě větších, nejenom finančních problémů, protože svoji lekci nepochopili a nezměnili se k lepšímu ani o píď. A pokud se jim přece jenom podaří protáhnout úzkou skulinkou a za uplatnění všemožných praktik popírajících pravidla slušného chování získat potřebný úvěr (nebo bankrot), bez změny charakteru se v budoucnu beztak dostanou do stejné, nebo ještě horší (možná opět finanční) situace.

Omluva za osočení nevinných:

Vám, kterých se tento můj osobní pohled na věc netýká, se omlouvám. Možná si říkáte, že „to není možné, aby se takto někdo zachoval“. Snad se vás to slušných nedotýká. Jak se říká, čest výjimkám!

Hojnost případů:

Z vlastní zkušenosti a hojnosti takových případů v naší praxi můžeme s naprostým klidem konstatovat, že se najde celá spousta lidí, kteří jsou uvnitř sebe dostatečně pokřivení, aby byli ochotni těch "pár peněz" vyměnit za hrozbu hromadné hanby a získání černé karty na black listu vyvěšeném na vstupních dveřích v hospodě, kde bude vsazená jejich fotka zaručující, že už nikdy nebudou vpuštěni dovnitř. Už žádné posezení s přáteli v těchto prostorách, už žádné další „vykrádačky aneb pakuj ven na zídku". Jak by nejspíš řekli rodiče "neumíš se chovat, máš definitivní utrum." Ale slušná výchova je něco, čeho se takovým bytostem nejspíš nedostalo. Nebo se to pokazilo někdy v průběhu pubertálního rozvoje či regulérní dospělosti. Stačí trochu té naivity, špatné partie i vzorů zamíchat se studeným, mnohdy až zlým světem a vlastní city, ctnost a celková čistota jsou ty tam.

Paradox

Je vážně paradoxní, když konkrétně v případě zdárného vyřízení oddlužení si můžou lidé výrazně pomoci snížením splátek i celkového přeplatku a blahodárnost této změny okamžitě pocítit s první splátkou. Jenomže oni prostě začnou vymýšlet, nedodávat potřebné. Někdy nám z toho jde až hlava kolem, co to má zase znamenat. Celá spousta z nich bude mnohem raději riskovat, že jim navržené, pomocné řešení nedopadne, že se "díky tomu" dostanou do ještě daleko horší finanční situace, než kdyby přistoupili na stanovená pravidla hry a nechali si pomoct. Kolikrát přímo vletí "do spárů" dokonce s jistou dávkou hrdosti (jak se jim to pěkně povedlo) daleko horšímu subjektu, který pro ně bude představovat nanejvýš tak ekonomickou "sebevraždu". Jejich touha ušetřit je ale ve finále tak silná, že toho chtějí dosáhnout za každou cenu. Paradoxně chtějí "škudlit" i na nákladech za ty, kteří "mají tu možnost a moc" jim s tím pomoct a docílit tak stavu osvobozujícího oddlužení. Tyto dveře, které jim otevřou a vedou k získání výhodného úvěrového řešení, si tak pro jistotu sami zabouchnou dřív, než se stihnou "protáhnout" dovnitř, protože se patologicky snaží s vypětím všech sil zakousnout a nešikovně šetřit na špatných položkách a místech.

Nejsou v tom náhodou

Když to po sobě čtu, musí to pro "nezasvěceného" vyznívat celkem "vtipně" nebo potom "hrubiánsky", nejspíš nic mezi tím. Domněnky jsou milosrdné, žít v růžovém světě pěkné, jenomže taková je skutečná (krutá?) realita. Zkuste si být v této roli den nebo dva. Ano, možná jsme jenom neschopní. "Pofňukávám" tady, ale přitom je pravda taková, že nejsem schopný na trh přinést pro lidi opravdu přínosné řešení, nebo si to neumím ošetřit tak, aby k podvodům z jejich strany nemohlo dojít. Nebo že nejsem dostatečně užitečný pro to, aby v tom v přinášené službě spatřovali danou hodnotu. Nebo alespoň jim nechávám zbytečně velkou naději pro to, je zde vysoká šance, že to po provedení potřebného poradenství i beze mě. Je to moje chyba, že pak tolik z nich má nezdolatelnou chuť zkusit se mnou vypéct. "Jak mají chudáci vědět, že jim ta snaha o "ojeb" nepřinese ve finále nic dobrého?" Někteří se mně ptají: "Čemu se jako divím, kde dneska může člověk ušetřit, tam!", druzí dodávají: "Víš jak jsou dneska všichni semletí systémem, pro každou korunu jsou schopni se zahryznout jako krysy a udělat cokoli, jenom aby ji získali, nebo ušetřili", tvrdí mně někteří našeptávači. Snažil sem se na to vždy dívat pozitivně, prostě odvést co nejlíp svoji práci, vzít si dobrý pocit za to a věřit. ťeď musím přiznat, že takových lidí je dneska už tolik, že pravdivost takového faktu nemůžu popírat. Až by se dalo říct: "s postupem času je to horší a horší". Je moje chyba, že dám na normální domluvu a dobré slovo. "A s tím chceš v dnešním světě dělat jako co?". S takovými lidmi se slovo "dobrota" lehko pojí se slovem "žebrota". Stáhnou sebou, koho můžou. A nedají nic. Nikomu.

Platí zde rovnice: jeden normální člověk ze sta = jeden uzavřený obchod ze sta = pomoc jednomu ze sta poptávajících. Tisíce lidí raději vede miliony zbytečných řečí, ale aby udělali, co mají, to ne. Skutek zkrátka někam utek, nebo telefon i hlavu zarazí hluboko do míst, které k tomu rozhodně nejsou určeny. Jakákoli urgence, pokus o připomenutí dodání potřebných podkladů končí neúspěchem. Očekávat nějakou reakci zpět? Alespoň "ne", nebo lépe "už nemám zájem + stručné opodstatnění"? Nic takového, jenom spousta planých řečí a slibů na začátku, následovaných hromadou marného snažení v průběhu a nakonec ticho po pěšině. Takový poptávající se označují slovy jako: "přestal komunikovat", "nedodal potřebné podklady", "porušil stokrát sdělené podmínky". Prostě NIC. Jak se už napsalo, velkému procentu poptávek není ve finále možné pomoct a to nikoli naší vinou, momentální nemožností pro ně na trhu najít vhodné řešení. Na vině jsou jen a pouze oni samotní. Nepůjde to kvůli jejich nesprávně zvoleným postupům, o které v hojné míře usilují, kvůli domněnkám, kterými se zarputile ráčí řídit. Ono by to sice šlo, to by ale nemohli být takový, jací naneštěstí jsou.

Úvěrový produkt, který je často ještě "o metrák" lepší, než v jaký na začátku při zadání své žádosti doufali, nakonec nedopadne, protože oni ztratí v průběhu jeho realizace zájem, nebo jsou neschopní (někdy totálně, jindy možná jen příliš pohodlní) dodat potřebné podklady a dodržet danou domluvu. Někteří jsou příliš naivní, vyčůraní nebo hloupí. Jiní zase přehnaně vychytralí a tak i když dodávají a komunikují, už dopředu vědí, že nakonec nebudou ochotni přistoupit na náklady, i když byly předem odsouhlaseny zcela zřetelným způsobem. Je jim už teď jasné, že začnou dělat problém, že nebudou chtít zaplatit tolik, nebo pro jistotu vůbec nic. Což takový jsou ještě horší, protože stojí spoustu energie a úsilí, aby z nich ve finále nic nebylo. Nejspíš si ale neuvědomují, že pokud se rozumně a zavčas nedomluví, znamená to, že ani oni nic nedostanou. Nebo to možná jen zkouší, protože představa, že to budou mít "zadara", je pro ně lákavější než risk, že jim to kvůli tomu nakonec vůbec nedopadne a jejich finanční situace se tak bude i nadále zhoršovat. Na otázku "a co budeme dělat, když to nedopadne?" si nejspíš odpovídají větou jako: "to budeme když tak řešit až potom". Nebezpečné množství lidí v sobě nechává zvítězit dekadentní sklony a dá na podvodný hlásek nenapravitelného dlužníka.

Klubou se postupně, často nevolí moudře a spoléhají se na "nevhodné"

Na začátku je každý člověk "docela" zlatý, no potom, v průběhu, když "postupně" poodkryjí clonu přetvářky a projeví své "pokřivené" já, se to "nějak" pokazí. Člověk se nestačí děsit nad tím, co za individua to chodí po planetě zemi. Příčina toho, že přestanou komunikovat, bývá často ukrytá v domněnce, že jim to u někoho jiného dopadne lépe. Věří ve zdárný výsledek, doufají, že to dopadne a proto definitivně nebo dočasně ukončí svoje snažení jinde. Což je na jednu stranu v pořádku, je úctyhodné být loajální k jednomu vyřizujícímu a nemít tak za jeho zády "rozehranou partii" na více stran.

Na tu druhou tím riskují, že jim to u vybraného realizátora nakonec nedopadne, že "zazdí" spoustu času, kterého měli už tak málo. Současně se jim budou načítat pokuty a úroky na současných dluzích, což je bude stát fůru dalších peněz. Budou muset začít znovu hledat a oslovovat nového poskytovatele či makléře, který bude opravdu schopný dostát svému slovu a "doručit" slibované úvěrové řešení. Pokud se jim ho podaří najít, nemůžou po něm pochopitelně chtít, aby nastalo vyplacení peněz bez patřičného schvalovacího procesu, tedy bez zodpovězení potřebných informací a dodání podkladů. Takže to budou nejspíš muset rozjet celé od znova. To se potáhne další pracovní dny, přirozená netrpělivost a ze zkušenosti plynoucí nedůvěra nebudou přidávat na potřebném klidu a soustředění se na podstatné. Z toho můžou plynou myšlenky, rozhodnutí a činy, které budou v rozporu s tím, co je potřeba kontakt pro zdárné sjednání. Zvyšuje se tak riziko, že to nedopadne zase. Takové ty často vedené řeči: "ale to my už jsme řešili a nic z toho nebylo! My už jsme těm předtím všechno toto říkali, to všechno už jsme jim posílali! Tomu pánovi a tam té firmě. A ten říkal to, ten zase tamto." A co je koho prosím vás po tom? Komu to jako "cpete"? Co s tím má nový realizátor, na kterého jste první zanevřeli, řešili si raději jinde, asi tak dělat? Může snad on za to, že jste se spolehli na nesprávné? K čemu je mu to asi tak dobré? Nezná ani toho Pepu, ani to sročko a už vůbec nemůže za to, že jste první oslovili a spolehli se na ně. Poslední, co potřebuje, je sklízet váš hněv a poslouchat neustálé stížnosti a sklíčené "pobrekávání", za to, co všechno vám tito druzí udělali. A určitě bude ještě lepší, když už pro jistotu budete i vůči němu skeptičtí, plní předsudků a odporu. To se s vámi bude krásně pracovat a stoprocentně vám to dopadne. Jestli vám smím něco doporučit, o své "zbabrané" minulosti raději nezmiňujte více, než je nutné a pro dobro věci užitečné. Pro vlastní blaho ji hoďte za hlavu, přistupujte k věci pozitivně, vstřícně a radši pilně plňte všechno, co vám bude řečeno.

Nejde jenom o to, že pokud si k výhradnímu sjednání hypotéky třeba na oddlužení nemovitosti vyberete nesprávný subjekt, nemusí avizovaný úvěr po zdlouhavém a poměrně náročném procesu sjednání dopadnou vůbec. Také se může stát, že nakonec bude diametrálně odlišný od toho, co bylo na začátku avizováno. Bude podstatně vyšší úrok a splátka, nižší maximální možná výše a splatnost. Zkrátka už se najednou nebude zdaleka zdát tak atraktivním, jak na začátku jednání oslovený úvěrář tvrdil. Ten, který vám s nacvičeným, přesvědčivě působícím tónem nasliboval "hory, doly", vzpomínáte? Přitom jste mu řekli jen pár základních informací, ale dostali okamžité, skálopevné tvrzení, že to půjde, že v tom nebude žádný problém a jak úžasně výhodné to bude. Pravděpodobnost neúspěchu 0! To se dobře poslouchá, co? Ještě když vám to tvrdí muž tónem, který nepřipouští neúspěch. Ještě trochu toho hereckého představení a snad i sám sebe přesvědči, že má super schopnosti. Sice neumí létat, ani vrhat pavučiny, ale co se týká úvěrů, no naprostý kouzelní. Pravda je taková, že spolehnout se na takového vám s největší pravděpodobností časem vykouzlí maximálně tak "zhnusený" výraz ve tváři. Ve skutečnosti je to šašek, který takto musí "chudák hučet" do 100 lidí, aby jednoho z nich dokázal "uspokojit a zobchodovat". I když má nakonec místo 100% úspěšnosti spíše 95% odpad, taková předstíraná všehoschopnost, suverenita mu přináší tři plus. Člověk s ním bude chtít nejspíš řešit, přestane hledat další "jemu podobné" a bude ochotný mu zaplatit, protože za jeho super přínos přece musí! Že potom zdárně uzavře jednoho poptávajícího ze "sto čtyřiceti šesti", který mu to celé "zbaští", projde, bude schopný dodat vše potřebné a dodržet slíbené. Někdy se to dokonce i u toho po cestě k čerpání někde pokazí, to potom tento super hrdina často nemá ani na nákup v Bille. Kvůli sobě, systému i některým z vás. Co jinému mu tak kolikrát zbývá, než aby na vás hrál nutné divadlo. By jinak chudák umřel hlady.

Každopádně vás v podobných případech může sklon k obdivuhodné loajalitě na přitom pochybných lidech vyjít poměrně draho. Pro takový scénář je vhodné, když si "pro jistotu" svůj požadavek necháte rozpracovat a nezávazně vyhodnotit z alespoň jedné další strany. Nestojí vás to nic kromě určité snahy navíc a oslovená firma vám určitě ráda udělá nabídku, pokud bude v jejích silách se poptávaného financování chopit. Můžete tak získat již předjednané "zadní vrátka" jako alternativu pro případ, že "ten druhý" zklame a z jakékoli příčiny nebude nakonec schopen "doručit" očekávané. Zkrátka tak budete mít návrh řešení pro vlastní srovnání, po kterém budete moct sáhnout, aniž by jste potom museli nesmyslně znovu ztrácet čas rozjížděním "celého kolečka na novo", tedy začínáním s realizací od úplného začátku.

Je rozhodně pravdou, že někteří to v tomto směru zase totálně přehánějí. Ach ta vrozená tendence k extrémům. Řeší si svůj požadavek na milion stran a dělají přitom, jako kdyby to bylo tak jednoduché a jednoznačné, jak koupit si nový model kola za nižší "pořizovačku". Zde by to ještě bylo v pořádku, jak sem říkal, nikdo nechce platit víc, než kolik ve skutečnosti musí. Obvolám si co nejvíc prodejen a kde mně řeknou, že mně vytoužený model mají možnost dodat, nechám si udělat cenovou nabídku. Potom si ho koupím tam, kde bude cena nejnižší. Učinil sem nejlepší možné ekonomické rozhodnutí, mám "rohlík na tváři", hotovo. Jenom pozor, abyste potom o úsporu nepřišli třeba tím, že budete "do skonání" kolo muset vozit 50 kilometrů na drahý servis, nebo že strávíte touto koupí a útokem na nejnižší možnou cenu tolik času, že kdybyste se věnovali práci, vyděláte si pomalu na druhé takové kolo. Ale to už je boj každého z nás. Někteří, včetně mně samotné, někdy hold jsou pro dobré koupě obětovat víc, než by bylo zdrávo. Jak se do toho člověk ponoří, nakupování se pro některé stane příjemným únikem z reality, vášní, drogou. Den uteče výběrem vysněného kola jako voda a to v tom nemáme jasno na 100%, natož pak nakoupeno u ideálního prodejce. Když to člověka naplňuje a baví, odpočine si u toho, přijde na jiné myšlenky, tak proč ne.

Jenomže u výběru správného poskytovatele nebankovní hypotéky na oddlužení nemovitosti přehnaná snaha o výběr nejlepšího produktu a nejvhodnějšího poskytovatele tak, že oslovím všechny, na koho narazím, může být regulérní "cestou do pekel". Člověk se tak vystavuje značnému riziku, že mu filtrem vhodnosti projde pro něj škodlivý subjekt, který pro něho bude do budoucna představovat akorát tak riziko velkého prodražení. Ti, jež by pro ně ve skutečnost představovali tu správnou volbu, která jim zajistí celkově to nejlevnější řešení a současně v odpovídající kvalitě, jim přijdou třeba moc nevýrazní, suší, nároční, negativní, prostě divní. Hold to tak často bývá, že podvodník se tváří jak největší zlatíčko. Nebo naběhnou do cenové pasti a na úrok příslibu nejnižšího úroku uzavřou úvěrovou smlouvu, která je bude nakonec stát víc, než kdyby si vybrali společnost s "68 % ročním úrokem". Šetří, šetří, až došetří. Přehnaně soudí, jsou přesvědčeni, že jsou ti nejlepší... Co ze sebe vysílají, to se jim vrací. Dostávají tak vlastně pohled na své vnitřní já do zrcadla. Volí potom na oko laskavé, taktéž "namistrované" a uvnitř prohnilé podvodníky a víte co jsem nedávno zjistil? Dobře jim tak! Za to, jaci jsou, si nic lepšího ani nezaslouží. Zkuste takového člověka dostat s problémů a se zlou se potážete. A dobře vám (nám) tak! Komu budete mít pomoct, tomu pomůžete, není rozumné to "hrotit", tam nahoře už je stejně rozhodnuto.

Jakmile si to rozehrajete na příliš mnoho stran, jenom "horko těžko" si potom vzpomenete na křestní jméno svoji mámy, nebo pin od svojí (kreditní) karty. A co že to máte za úkol komu vlastně doložit, který z nich že to je ten pravý? Snadno se v tom člověk ztratí. Může se stát, že tomu správnému budete tak dlouho brnkat na nervy svojí neschopností splnit potřebné, pomateností, až se na vám na to zvysoka vy...kašle. No co, budete si to hold "šmidlat" s tím, kdo projeví ocelové nervy a zůstane tomu ochotný.

To, že vám tam "jako na svini" zůstala zrovna ta největší svině, která mezi perlami byla, teď stejně nepoznáte. Že jste peněžně prohloupili "na celé čáře" a takové rozhodnutí vás stálo i boty, zjistíte až časem. Nemá smysl, abychom vás o tom teď jakkoli přesvědčovali. Udělali jste rozhodnutí a sebemenší, i když zcela pravdivá narážka z naší strany by nejspíš znamenala ještě větší odpor. Ne k jejich řešení, ale tomu našemu. Ale jak je potřeba si bez přehnaných protestů k tomu, co se děje, připomínat, asi to tak má být. Na koho se pro ulevení od zadluženého stavu na 100% spolehnete Vy? Není to jednoduchá volba, to chápu, když všichni tak pozitivní, milí, vstřícní a někteří stále dokonce energičtí (hladoví?). Není výjimkou, že se radar moudrého rozlišování a volby porouchá a člověk si zrovna zvolí to největší "zlo" ze všech. Ale jak pravý jedna stará moudrost, i zlo může být skryté dobro.

Výsledkem činnosti vybraného subjektu je potom pochopitelně ještě horší finanční situace. Buď bude přínosem pro klienta nevýhodného produktu, který uzavře, z čehož číhá jeho daleko horší peněžní stav. Nebo je v tom lepším případě "jenom o něco" horší, pokud se vyřízení táhne dlouho nakonec ani nedopadne. Člověk má tendenci to považovat za smůlu, přitom je to to největší štěstí, které ho za poslední roky, možná i životy potkalo. To jste se domnívali, že už to horší ani být nemůže.

A ono ejhle...